Článek
Letos padla volba na malý rodinný kemp na chorvatském pobřeží, pár kilometrů od většího města. Recenze vypadaly slušně – čisté zázemí, milý personál, klidné prostředí. Co víc si přát. Zamluvili jsme bungalov s klimatizací a kuchyňským koutem, pár metrů od pláže. Prostě dovolená jak z katalogu. No… tak to jsem si jen myslel.
Cesta byla náročná, klasická páteční špička u nás, zácpa ve Slovinsku a vedro jak v pekle. Ale my to dali. Po osmi hodinách v autě konečně dorážíme do kempu, zaparkuju, jdu se ohlásit na recepci. Usměvavá slečna mě vítá, předává klíče, popisuje cestu k bungalovu a říká něco jako: „Měli jsme tu menší zdržení s úklidem, ale je hotovo.“ Fajn, pomyslím si, hlavně že hotovo.
Přicházíme k bungalovu, těšíme se, až shodíme batohy, otevřeme si pivo a prostě si vydechneme. Odemknu dveře… a pak jen stojím a zírám. První, co mě uhodí do nosu, je zvláštní zatuchlý zápach. Jako když někdo nechá týden zavřenou krabičku od sýra a pak ji otevře v přetopené místnosti. Vejdu dál a dělám, že to nevidím – a že bylo co přehlížet.
Na stole v kuchyňce zbytky jídla, rozteklý plastový obal od salámu a dvě muchy, které se rozhodly, že tady asi stráví dovolenou s námi. Dřez plný vody, ve které plave kus něčeho, co možná kdysi bývalo okurkou. V koupelně odpadkový koš přetékající použitými vatovými tamponky, na zemi vlhké osušky a zrcadlo, na kterém zůstal otisk dlaně. Neříkám, že jsem nějaký cimprlich, ale tohle bylo silný i na mě. V ložnici postele ustlané, ale při bližším ohledání jsem si všiml, že prostěradlo na jedné posteli je mírně pomačkané a na druhé byl v polštáři zapíchnutý chlup. Jo, přesně tak. Chlup. A nebyl můj.
Děti zůstaly stát ve dveřích, partnerka se na mě otočila s pohledem typu: „Tohle myslíš vážně?“ A já jen stál a snažil se rychle zpracovat situaci. Nechtěl jsem dělat scény, byl jsem unavený a hlavně – dovolená měla teprve začít. Řekl jsem si, že si otevřu to pivo, umyju kuchyňku a zavolám na recepci, ať to teda dodělají pořádně. Jenže mezitím jsem šel otevřít lednici. A to byla poslední kapka.
Přivítala nás popraskaná zeď, futra od dveří a špinavá podlaha.
Lednice byla zapnutá, to jo, ale uvnitř byl zaschlý flek od něčeho rudého – možná víno, možná džus, možná krev, kdo ví. V každém případě to tam nebylo ode dneška. Takhle by nevypadala lednička ani u studenta v koleji. Zavřel jsem ji a věděl jsem, že tohle fakt nedám. Zavolal jsem zpátky na recepci, řekl, že bungalov není připravený, jak má být, a že očekávám nápravu. Slečna byla zpočátku trochu překvapená, ale pak mi přislíbila, že pošle někoho z úklidu.
Do deseti minut dorazila paní – menší, neustále se omlouvající, snažila se situaci urovnat. Přinesla si čisticí prostředky, rukavice, mop… a pustila se do práce. My mezitím šli s dětmi k moři, abychom aspoň na chvíli přišli na jiné myšlenky. Když jsme se vrátili, bylo konečně uklizeno. Jako fakt uklizeno. Všechno vydezinfikované, vonělo to po čisticích prostředcích, ložní prádlo nové, koš prázdný. Když jsem paní děkoval, omluvila se ještě třikrát a říkala, že mají málo lidí a že kolegyně asi zapomněla, že tady někdo odjížděl až ráno. Fajn, stát se to může. Ale…
Když si člověk platí ubytování, očekává aspoň základní úroveň. Nemusí být vše nové a luxusní, ale rozhodně by to mělo být čisté. Je mi jasné, že je sezóna a personál nestíhá – ale co jako s tím? Mám si s sebou brát hadr a saponát? A když už někdo udělá chybu, měl by mít tolik slušnosti, že se za ni postaví a napraví ji hned, ne až po telefonátu a lehké scéně.
Nakonec jsme si dovolenou užili, ale ten první dojem? Ten si pamatuju dodnes. A když mi teď někdo řekne, že jede do Chorvatska do kempu, hned se ptám: „A máte to fakt uklizené?“ Protože ono totiž někdy ani nevíte, do čeho přesně jedete – dokud neotevřete dveře a nezačnou vás vítat mouchy.
