Článek
Nikdy jsem si nemyslela, že se ten den opravdu přiblíží. Důchod byl vždycky něco vzdáleného, abstraktního, co se týká těch „starších“. A teď najednou ležela v mé schránce obálka s razítkem České správy sociálního zabezpečení. Otevřela jsem ji s pocitem zvláštní směsice očekávání a obav. A pak jsem zůstala sedět. Četla jsem to dvakrát. Potom ještě potřetí. A stejně jsem pořád nedokázala pochopit, jak může být něco takového možné. Důchod ve výši 12 000 korun. Po víc než čtyřiceti letech práce, vstávání na šestou, odchodů z práce s bolavýma nohama, neplacených přesčasů a všech těch dnů, kdy jsem všechno ostatní dávala stranou, abych mohla „poctivě pracovat“.
Seděla jsem u stolu a jen tak zírala na ten papír. Jako by to ani nebyl dopis pro mě. Jako by šlo o omyl, který se brzy vysvětlí. Ale nevysvětlil. Věděla jsem, že se s důchodem žádné bohatství čekat nedá. Slyšela jsem o tom, četla články, poslouchala rozhovory. Ale někde v koutku duše jsem pořád věřila, že to nebude tak zlé. Že když jsem nikdy nebyla na úřadu práce, nebrala dávky, nikdy se nevyhýbala práci – že se to snad nějak projeví. Že stát uvidí tu snahu a řekne si: „Téhle paní dáme trochu víc.“ Ale nic takového se nestalo.
Po chvíli první otupělosti jsem vzala tužku a papír.
Nájem. Energie. Léky. Jídlo. Ne že by mi matika nikdy nešla, ale tohle mi nevycházelo ani omylem. Jen nájem v malém bytě spolkne přes polovinu částky. A to nemluvím o tom, že bych chtěla občas jet k doktorovi, koupit si novou bundu nebo – nedejbože – jet navštívit vnoučata. Asi nejvíc mě zasáhlo to tiché ponížení. Ten zvláštní pocit, že celý život člověk platí, dává, pracuje, a pak místo klidu přijde jen další stres.
Nejde jen o ty koruny. Jde o to, že najednou máte pocit, že jste pro tenhle systém vlastně už zbyteční. Jako byste odpracovali svoje, tak teď buďte potichu a s nikým se moc nezdržujte. Vím, že jsou na tom lidé ještě hůř. Vím, že mám aspoň kde bydlet a komu zavolat. Ale taky vím, že něco je špatně. A že bych si tohle nezasloužila ani já, ani nikdo jiný, kdo celý život poctivě pracoval. Proto tohle píšu. Ne proto, abych vzbudila lítost. Ale abych nenechala tu částku bez komentáře. Protože 12 000 korun není důstojné stáří. Je to výsměch.
