Článek
Když jsem jednoho večera nemohla otočit hlavou, aniž bych si nepřipadala jako stará rezavá skříň, manžel prohlásil, že tohle už dál sledovat nemůže, a objednal mi masáž.
Dárkový poukaz vypadal lákavě – zlaté písmo slibovalo „Uvolnění pro tělo i duši“ a drobným písmem na zadní straně bylo napsáno „Celostní přístup“. To mě mělo varovat, ale já, nadšená vidinou alespoň hodiny bez notebooků a telefonů, jsem se těšila jako malé dítě.
Salon se nacházel v přízemí starého činžáku na Vinohradech. Čekárna voněla po vonných tyčinkách a z reproduktorů se linuly zvuky, které měly pravděpodobně připomínat deštný prales. Poněkud nervózně jsem pozorovala asijské obrazy na zdi – bohové s mnoha končetinami se na mě usmívali, jako by věděli něco, co já ne.
Po deseti minutách se dveře otevřely a objevil se můj masér. Jmenoval se Petr, měl asi čtyřicet let, dlouhé vlasy svázané do culíku a klidný úsměv. Podal mi ruku a já okamžitě pocítila neobvyklé teplo, které z ní vyzařovalo.
„Dobrý den, vy jste Kamila? Pojďte dál,“ řekl tiše a zavedl mě do místnosti, kde hrála ještě tišší hudba než v čekárně a vzduch byl prosycený esenciálními oleji.
Když jsem se svlékla a lehla si na masážní lehátko, začala jsem se uvolňovat. Konečně hodina jen pro mě, hodina bez starostí, myslela jsem si. To jsem ale ještě netušila, co přijde.
Petr se vrátil do místnosti a začal mi masírovat záda. Jeho ruce byly skutečně šikovné. Nejprve jemně, pak silněji pracovaly s mými zatuhlými svaly. Cítila jsem, jak napětí postupně ustupuje. A pak najednou řekl něco, co mě vytrhlo z příjemné letargie.
„Vy máte v těle opravdu velké dusno, cítím to,“ pronesl zamyšleně, zatímco pracoval na oblasti mezi mými lopatkami.
Otevřela jsem oči. Co prosím? Dusno? V mém těle?
„Jak to myslíte?“ zeptala jsem se trochu zmateně.
„Vaše energie je zablokovaná. Je to, jako byste nosila na zádech batoh plný kamení. Něco vás trápí, něco, o čem nemluvíte. Držíte to v sobě a vaše tělo to nese jako tíhu.“
Chtěla jsem namítnout, že mám prostě jen přepracované svaly z dlouhého sezení u počítače, ale najednou jsem si uvědomila, že má vlastně pravdu. Už několik měsíců jsem odsouvala rozhovor s šéfredaktorem o mém postupu. Slíbil mi pozici vedoucí rubriky už před půl rokem, ale stále se nic nedělo. A já místo abych si o to řekla, jsem dál pracovala přesčas a doufala, že si mě všimne.
„Možná máte pravdu,“ připustila jsem tiše.
„Tělo nikdy nelže,“ odpověděl Petr, když začal pracovat na bodech podél mé páteře. „Držíte napětí přesně tady, kde je sluneční pletenec. To je místo spojené s naší osobní silou a sebevědomím.“
Myslela jsem si, že jdu na obyčejnou masáž, a najednou jsem dostávala životní lekci. Normálně bych takové řeči o energiích a pleteních odmítla jako ezoterické nesmysly. Ale něco na tom, jak přesně pojmenoval moje pocity, mě zarazilo.
V tichu, přerušovaném jen zvuky deštného pralesa z reproduktorů, jsem si poprvé za dlouhou dobu dovolila přemýšlet o tom, co opravdu chci. Jestli mi stojí za to dál čekat, nebo si mám konečně říct o to, co mi náleží. Proč vlastně pokaždé spolknu svůj názor? Proč se bojím konfrontace?
Když masáž skončila, cítila jsem se zvláštně – fyzicky uvolněná, ale mentálně rozrušená. Petr mi podal sklenici vody a doporučil, abych večer ještě zkusila teplou koupel s mořskou solí.
„Prý to pomáhá vyplavit toxiny z těla,“ usmál se.
Zaplatila jsem, dala mu štědrý tip a vyšla ven na ulici. Venku pršelo, ale mně to nevadilo. Déšť mi přišel jako metafora – smýval ze mě ten nános nejistoty, té tíhy, o které Petr mluvil.
Druhý den ráno jsem vešla do kanceláře šéfredaktora bez zaklepání. Seděl tam, překvapený mým náhlým vstupem.
„Dobrý den, Pavle. Potřebujeme si promluvit o té pozici, kterou jste mi slíbil,“ řekla jsem klidně, ale rozhodně.
Když jsem o půl hodiny později odcházela s potvrzením o povýšení a novým platem, myslela jsem na Petra a jeho slova o dusnu v mém těle. Možná to byla náhoda. Možná to říká všem svým klientům. Ale jedno je jisté – někdy potřebujete, aby vám někdo cizí řekl nahlas to, co sami dobře víte, ale bojíte se to přiznat.
A někdy stačí jedna masáž, abyste pochopili, že největší tíhu si nosíme sami – a můžeme se jí také sami zbavit.
