Článek
A pak to přišlo. Požádal mě o ruku muž, kterého jsem milovala. Jenže s jednou podmínkou. A ta všechno změnila. S Markem jsme byli spolu čtyři roky. Můj nejlepší přítel, můj partner, moje láska. Všechno bylo přirozené, nenucené, rozuměli jsme si, měli jsme podobný humor, stejné plány do budoucna.
Všichni kolem se nás neustále ptali: „Tak kdy bude svatba?“ Smáli jsme se tomu, říkali jsme, že máme čas, že to přijde, až to bude správné. A pak jednoho dne Marek poklekl na koleno. Byli jsme na výletě v horách, krásné prostředí, západ slunce… všechno jak z filmu. „Chci, abys byla moje žena.“ Byla jsem dojatá, bylo to přesně tak, jak jsem si to vysnila. Ale pak dodal něco, co mě úplně zastavilo.
Měl jednu podmínku, kterou jsem musela splnit
Usmíval se, ale jeho hlas byl pevný. Něco v jeho očích mi říkalo, že to myslí vážně.
„Nechci, abys po svatbě pracovala.“ Nejdřív jsem si myslela, že to je vtip. Že chce, abychom si vzali pár měsíců na užívání si novomanželského života. „Jako že hned po svatbě? Nebo jak to myslíš?“ zeptala jsem se. „Ne. Myslím úplně. Nechci, aby moje žena chodila do práce. Chci, aby ses starala o dům, o rodinu, o mě.“
Najednou jsem cítila, jak mi úsměv mizí ze rtů. Myslela jsem, že mě zná. Vždycky jsem byla nezávislá. Práce pro mě nebyla jen způsob, jak vydělat peníze. Byla to součást mě. Vždycky jsem se snažila něco budovat, být užitečná, mít svůj vlastní život, svůj prostor. „Myslíš to vážně?“ zeptala jsem se pomalu.
„Samozřejmě. To přece dává smysl. Můžu nás bez problémů uživit, chci, aby ses věnovala rodině. Přeci nebudeš muset každý den do práce, když to není nutné. Budeš mít čas na děti, na domov, na sebe.“ Najednou mi bylo jasné, že jsme o tom nikdy předtím nemluvili. Že jsem předpokládala, že máme stejnou představu o budoucnosti. Ale neměli jsme.
Byla to podmínka, ne návrh
Mohla jsem říct ne. Mohla jsem mu vysvětlit, že mi na mé práci záleží, že ji nechci opustit, že v dnešní době přece není nic divného na tom, když žena pracuje. Jenže on nechtěl diskutovat. „Takhle to prostě chci. Chci mít doma manželku, která se stará o mě a o děti. Nechci, abys byla od rána do večera v kanceláři. Moje máma nikdy nepracovala a naši měli krásný vztah.“
Takhle to chtěl. Neptal se, jestli bych to tak chtěla já. Byla to podmínka. A pokud bych ji nepřijala… Nebyla by svatba. Seděla jsem tam a v hlavě mi probíhal celý náš vztah. Bylo to tak skvělé… ale teď jsem si uvědomila, že jsem asi neviděla některé věci jasně.
Nikdy mi nevadilo, že jsem častěji vařila, že jsem se víc starala o domácnost. Ale vždycky jsem to brala jako přirozenou věc – ne jako povinnost. A teď přede mnou seděl muž, kterého jsem milovala, a říkal mi, že po svatbě se všechno změní. „Takže pokud budu chtít dál pracovat, nevezmeš si mě?“ „Nechci takový život. Chci tradiční rodinu, a pokud ji nemůžu mít s tebou, najdu si někoho, kdo to bude cítit stejně.“ Najednou to nebyl můj přítel, můj parťák. Byl to někdo úplně jiný.
Řekla jsem ne
Věděla jsem to hned. Nechci být ženou, která zůstane doma jen proto, že si to muž přeje. Nechci ztratit svou nezávislost. Nechci se jednoho dne probudit a zjistit, že jsem se stala někým, kým nikdy být nechtěla. A tak jsem se nadechla, podívala se mu do očí a řekla: „Ne.“
„Cože?“ „Ne. Nevzdám se své práce, svého života, svého já. Jestli tohle je pro tebe podmínka, tak si mě neber.“ Nedokázal to pochopit. Čekala jsem, že se bude snažit najít kompromis. Že se mě zeptá, proč je to pro mě tak důležité. Že se mě pokusí pochopit. Ale ne.
Jen pokrčil rameny a řekl: „Pak to nemá smysl.“ A vstal.
V tu chvíli jsem věděla, že jsem udělala správně. Protože mu nešlo o mě. Šlo mu jen o to, aby měl někoho, kdo naplní jeho představu o dokonalé ženě. A já jsem někdo jiný. Samozřejmě, že to bolelo. Milovala jsem ho. Ale teď vím, že mě nikdy neviděl jako rovnocennou partnerku. A být s někým, kdo vás miluje jen pod podmínkou, že se vzdáte sami sebe? To už není láska. To je jen smlouva. A já si zasloužím víc.
