Článek
Takový ten klasický lokální krámek, kde na první pohled poznáte, že nejste v turistické zóně. A právě tam se odehrála drobná, ale pro mě nezapomenutelná situace.
Vešli jsme dovnitř a jak to bývá, děti se rozběhly k regálu se sladkostmi. Já hledala minerálku a kávu na další cestu, partner zkoumal místní piva, protože to má jako malý rituál – v každé zemi zkusit jedno neznámé. V krámku bylo příjemně chladno, hrálo rádio, starší paní u pokladny si nás všimla a zřejmě podle našich prvních slov pochopila, že nejsme místní.
„Aha, Czesi,“ poznamenala s lehkým úsměvem, ale v jejím tónu bylo něco… těžko popsatelného. Ne zlé, ne posměšné, spíš překvapené. Možná lehce pobavené. Možná trochu unavené z toho, kolik lidí se tu každý týden vystřídá. Nebo prostě jen zafungoval ten vnitřní evropský instinkt, který nám říká, že každý soused je tak trochu divný.
Věděla jsem, že to není myšleno zle. Ale něco v jejím výrazu – možná to povytažené obočí, možná způsob, jakým slovo „Czesi“ protáhla – mě bodlo. Jako bychom sem nepatřili. Jako bychom byli další otravná rodinka, co přijela vybrat rohlíky a sušenky, aniž by znala základní fráze.
Něco jsem na to chtěla odpovědět, asi něco v duchu „ano, jsme Češi, ale snažíme se“, jenže dřív, než jsem stihla otevřít pusu, promluvil náš syn. Kluk, kterému je devět, a který má už od školky fascinaci jazyky. Věčně něco poslouchá, stahuje si aplikace, sám od sebe si hledá polské YouTube kanály. Doma často mluví „napůl polsky“, i když mu skoro nikdo nerozumí. A právě on, v ten moment, s naprostým klidem a přirozeností, odpověděl té paní polsky: „Nie spodziewała się pani, że rozumiem, prawda?“
Ta věta zůstala viset ve vzduchu. Prodavačka se na něj chvíli jen nevěřícně dívala. Neurazila se, to vůbec. Spíš jako by jí to úplně vyvedlo z konceptu. Kluk mluvil bez přízvuku, plynule, a hlavně – s tím zvláštním klidem dítěte, které netuší, že právě někoho odzbrojilo. Žádná drzost, žádná hra na dospělácké argumenty. Prostě jen pravda. Nečekala to.
Paní se pak usmála. Opravdově. Takovým tím způsobem, který v sobě má překvapení i vděk. „To bardzo miłe,“ odpověděla mu a dál už s námi mluvila v polštině, i když já reagovala spíš gesty a úsměvy, protože na rozdíl od syna rozumím jen části. Bylo to krásně lidské. Upřímné. Žádná přetvářka, žádné „a teď se budeme tvářit, že vás máme rádi“. Prostě jen běžné setkání dvou světů, které si na chvíli podaly ruku.
Cestou zpátky k autu jsme se tomu smáli. Syn byl nadšený, že mohl „použít svůj jazyk“, jak to nazval. My jsme se na sebe jen usmívali a já cítila zvláštní hrdost. Ne takovou tu soutěžní, že „náš kluk je nejlepší“, ale tichou radost z toho, že děti někdy vnímají svět mnohem citlivěji než my dospělí. Nehledají konflikty tam, kde nejsou. Neřeší hranice ani národnosti. Prostě reagují na tón, na výraz, na atmosféru. A někdy tím dokážou říct mnohem víc než my s našimi naučenými frázemi.
Přemýšlela jsem nad tím ještě dlouho. Nad tím, jak se v nás pořád drží ta potřeba dělit lidi podle národnosti. Jak rychle poznáme, odkud kdo je – podle přízvuku, stylu oblékání, způsobu, jak drží tašku nebo jak se rozhlíží po obchodě. A jak často to v nás vyvolá nějaký automatický úsudek. Češi jsou hluční. Němci arogantní. Poláci hrdí. Italové chaotičtí. Tisíc stereotypů, které se nám vrství do hlavy, aniž bychom si toho všimli. A přitom všichni nakonec jen kupujeme rohlíky, hledáme kafe a chceme se dostat domů bez pokuty.
Ta paní za kasou byla možná jen unavená. Možná už měla plné zuby turistů, co se ani nepokusí říct „dzień dobry“. A najednou tam stál malý kluk, který se jí podíval do očí a bez výčitek jí připomněl, že nejsme jen „nějací Češi“, ale konkrétní lidé. A že mluvit cizím jazykem není o dokonalosti, ale o snaze.
Od té doby se snažím pokaždé, když někam jedeme, naučit aspoň pár slov. Ne kvůli image. Ale kvůli těmhle drobným situacím, kdy pár slabik může změnit tón, vztah, celý zážitek. A taky – přiznávám – kvůli dětem. Protože když vidí, že se snažíme i my dospělí, budou to brát jako samozřejmost.
Když jsme druhý den jeli přes hranice zpět do Česka, syn se mě zeptal, jestli to bylo „trochu jako diplomatická mise“. Usmála jsem se. Možná jo. Možná jsme díky jedné větě v jednom obchodě zanechali lepší dojem. Ale hlavně jsme si odvezli něco, co si za peníze nekoupíš – pocit, že mezi lidmi to ještě může fungovat. Když chceme. A když trochu překvapíme.
