Článek
Znaly jsme se skoro deset let. Byla to ta kamarádka, se kterou jsem probírala všechno – od prvních lásek po krize středního věku. Ta, která u mě přespávala, když se pohádala s přítelem. Ta, které jsem bezmezně věřila. A teď stojím jako opařená s telefonem v ruce a nevěřím vlastním uším.
„Martino, to snad nemyslíš vážně,“ vydechla jsem po chvíli ticha. „Mám fotky, jak si auto přebíráš. Mám zprávy, kde mi děkuješ, že ti ho půjčím. Mám svědky!“ „To si pleteš s někým jiným,“ odvětila chladně. „Nikdy jsem v tvém autě ani neseděla. A přestaň mi vyhrožovat, tohle už hraničí s obtěžováním.“
Položila mi telefon. Jako by nestačilo, že moje stříbrná Toyota Yaris zmizela před třemi týdny z povrchu zemského. Teď jsem navíc přišla i o důvěru v člověka, kterého jsem považovala za jednoho z nejbližších.
Všechno začalo tak nevinně. Martina mi volala jednoho úterního rána, hlas se jí třásl a zněla zoufale. Její auto prý nečekaně vypovědělo službu a ona nutně potřebovala odvézt děti do školy a dostat se do práce. Nemohla si dovolit ztratit další dny, už tak byla v podmínce kvůli častým absencím.
„Vrátím ti ho zítra, slibuju,“ prosila mě. „Jen jeden den, než to moje dám do servisu.“
Jak bych mohla kamarádce v nouzi odmítnout? Bez velkého přemýšlení jsem souhlasila. Předala jsem jí klíče před svým domem, vyfotila jsem si ji, jak nastupuje - čistě ze srandy, abych jí pak mohla říct, že vypadá jako v reklamě na nové auto.
Den se změnil v týden. Z Martiny se stal expert na vymlouvání. Nejdřív to byl problém s opravou jejího auta, pak nemoc dětí, potom náhlá služební cesta. Začala jsem být netrpělivá, ale pořád jsem jí věřila.
Po dvou týdnech začaly její zprávy chodit méně často. Když jsem jí volala, většinou to nebrala nebo slíbila zavolat zpět a nikdy nezavolala. Měla jsem sice náhradní klíč, ale neměla jsem tušení, kde auto je.
„Zítra ti ho určitě přivezu,“ napsala mi po mém důrazném ultimátu. To bylo naposledy, kdy jsem od ní dostala normální odpověď. Pak už následovalo jen to šokující zapření všeho, co kdy bylo.
Přátelé mi radili, ať okamžitě volám policii. Jenže já pořád doufala, že jde o nějaké nedorozumění. Že se Martina vzpamatuje a přiveze mi auto s omluvou a kyticí květin. Možná má nějaké psychické problémy, říkala jsem si. Vždyť jsme si byly tak blízké.
Nakonec jsem přece jen musela na policii. Seděla jsem v kanceláři a cítila se jako zrádce, když jsem vyplňovala oznámení o krádeži. Policista se na mě díval s povytaženým obočím.
„Takže jste jí auto dobrovolně půjčila a ona tvrdí, že si ho nikdy nevypůjčila?“ shrnul to. „A vy máte důkazy?“
Ukázala jsem mu fotky, zprávy, předala kontakty na svědky. „Tohle není jen o autě,“ řekla jsem mu. „Je to o zradě důvěry.“
Policista jen pokýval hlavou. „To bohužel řešíme častěji, než si myslíte.“
Martinu našli o týden později v jiném městě. Moje auto mělo přebarvenou kapotu a nové poznávací značky. Ale nejhorší nebyl ten podvod samotný. Nejhorší byl ten pocit, když jsem si uvědomila, jak snadno dokázala předstírat přátelství celé roky.
Když stála před soudem, nedívala se mi do očí. Já se na ni ale dívala celou dobu. Hledala jsem v její tváři nějaké vysvětlení, nějakou stopu výčitek svědomí. Nic tam nebylo.
„Věřila jsem jí jako vlastní sestře,“ řekla jsem manželovi cestou domů ze soudní síně. „Jak teď mám věřit komukoli jinému?“
Auto mi vrátili. Ale něco mnohem cennějšího jsem ztratila. Tu bezstarostnou důvěru v lidi, kterou už asi nikdy nezískám zpět. A občas, když někomu půjčím třeba jen nabíječku na telefon, chytnu se při tom, jak si v duchu představuju nejhorší scénáře.
Někdy se ptám, jestli to Martina plánovala od začátku, nebo jestli to bylo spontánní rozhodnutí. Možná to ani není důležité. Důležité je to poučení – i ti nejbližší lidé nás dokážou překvapit tím nejhorším způsobem. A přesto musíme žít dál a nějak se s tím vyrovnat.
