Článek
A přesto – tady jsem.
Začalo to banálně. Kapající kohoutek. Nic dramatického, jen ta nekonečná, rytmická připomínka, že něco není v pořádku. Kap. Kap. Kap. Ze začátku jsem to ignorovala. Pak jsem si zvykla. Nakonec mě to začalo přivádět k šílenství.
„Miláčku, ten kohoutek v koupelně kape,“ oznámila jsem manželovi jednoho večera, když se vrátil z práce. „Mohl bys to prosím opravit?“
„Jasně, o víkendu se na to podívám,“ odpověděl, aniž by vzhlédl od telefonu.
Víkend přišel a odešel. Kohoutek stále kapal.
„Nezapomněl jsi na něco?“ připomněla jsem mu v neděli večer.
„Aha, ten kohoutek. Promiň, nějak jsem se k tomu nedostal. Příští víkend, slibuju.“
A tak to šlo týden za týdnem. Připomínka, slib, nesplnění. Mezitím jsem pod kohoutek dala misku, abych zachytila vodu. Nejdřív malou. Pak větší. Nakonec jsem tam měla kbelík, který jsem musela vylévat dvakrát denně.
„Víš, kolik vody takhle vyplýtváme?“ zeptala jsem se ho po měsíci. „Nemluvě o tom, že nám poroste účet za vodu.“
„Já vím, já vím,“ povzdechl si. „Ale potřebuju na to speciální klíč, který nemáme. A v práci je teď šílený nápor, nemám čas jet do obchoďáku.“
Tak jsem mu ten klíč koupila. Položila jsem ho na kuchyňský stůl s lístečkem: „Na kohoutek.“ Usmál se, poděkoval, a… nic se nestalo.
Po dalších dvou týdnech jsem začala být konkrétnější.
„V sobotu ráno opravíš ten kohoutek,“ řekla jsem pevně. „Už to trvá dva měsíce.“
„Dobře, dobře,“ souhlasil. „V sobotu ráno.“
Sobotní ráno přišlo a manžel… odjel na kolo s kamarády. „Je tak krásně, nemohl jsem to odmítnout,“ vysvětloval, když se vrátil. „Udělám to zítra.“
V neděli ho bolela záda z kola. V pondělí byl unavený po práci. V úterý měl důležitý hovor. Ve středu musel dodělat prezentaci. Ve čtvrtek… to už jsem přestala poslouchat výmluvy.
A pak se to stalo. Jednoho dne jsem přišla do koupelny a zjistila, že voda už nekape. Teče. Tenkým, ale nepřetržitým pramínkem. Kbelík byl plný a voda přetékala na podlahu.
Něco ve mně prasklo. Možná to byla ta poslední kapka (doslova). Možná to bylo nahromaděné zklamání z nesplněných slibů. Možná to byl vztek na sebe, že jsem to tak dlouho tolerovala.
Vzala jsem telefon a vyhledala „jak opravit kapající kohoutek“. Našla jsem video, kde to vypadalo jednoduše. Vypnout přívod vody. Odmontovat páčku. Vyměnit těsnění. Smontovat zpátky. Zapnout vodu. Hotovo.
„Zvládnu to,“ řekla jsem si. „Jak těžké to může být?“
Ukázalo se, že docela těžké. Hlavně proto, že náš kohoutek byl starší model, než ten na videu. A šrouby byly zarezlé. A těsnění se rozpadlo na kousky. A když jsem konečně všechno rozebrala, zjistila jsem, že potřebuju novou kartuš, což je ta věc uvnitř kohoutku, která reguluje průtok vody.
Ale nevzdala jsem se. Oblékla jsem se, vzala peněženku a jela do obchodu s instalatérskými potřebami. Prodavač se na mě díval s pobaveným úsměvem, když jsem se snažila popsat, co potřebuju.
„A manžel vám nepomůže?“ zeptal se.
„Manžel má dva měsíce času to opravit,“ odpověděla jsem chladně. „Teď je to moje starost.“
Vrátila jsem se domů s novou kartuší (a také s novým těsněním, novým klíčem a dokonce i novou páčkou, protože jsem si nebyla jistá, co přesně potřebuju). Manžel seděl v obýváku a sledoval fotbal.
„Co to máš?“ zeptal se, když viděl moji tašku.
„Věci na opravu kohoutku,“ odpověděla jsem. „Jdu to udělat.“
„Počkej, to nezvládneš,“ řekl a konečně odložil telefon. „Já to udělám.“
„Ne, díky,“ odmítla jsem. „Měl jsi dva měsíce času. Teď je řada na mně.“
A tak jsem strávila nedělní odpoledne v koupelně, s hlavou pod umyvadlem, s YouTube videem puštěným na telefonu a s hromadou nářadí kolem sebe. Bylo to frustrující. Byla jsem mokrá, špinavá a několikrát jsem chtěla všeho nechat.
Ale neudělala jsem to. Pokračovala jsem. A po dvou hodinách, třech YouTube videích a jednom telefonátu tátovi (který se smál, ale pak mi trpělivě poradil) jsem to dokázala. Kohoutek byl opravený. Žádné kapání. Žádné protékání. Jen ticho a suchá podlaha.
Když jsem vyšla z koupelny, manžel na mě koukal s podivným výrazem. Směs překvapení, obdivu a… zahanbení?
„Ty jsi to vážně opravila?“ zeptal se.
„Ano,“ odpověděla jsem, neskrývajíc hrdost v hlase. „Nebyla to raketová věda.“
„Promiň,“ řekl tiše. „Měl jsem to udělat já. Slíbil jsem to.“
A v tu chvíli jsem pochopila, že tady nejde jen o kapající kohoutek. Jde o respekt. O spolehlivost. O partnerství.
Protože v manželství nejde o to, kdo co umí nebo neumí. Jde o to, že když něco slíbíme, měli bychom to splnit. Nebo aspoň přiznat, že to nezvládneme, a požádat o pomoc.
Od té doby se něco změnilo. Manžel začal brát moje požadavky vážněji. A já jsem se naučila, že někdy je lepší věci vzít do vlastních rukou, než čekat na zázrak.
A ten kohoutek? Ten už nekape. A pokaždé, když ho používám, cítím malý záchvěv hrdosti. Protože jsem to dokázala. Sama. S YouTube a trochou odhodlání.
Možná bych měla poděkovat manželovi za jeho nečinnost. Díky ní jsem zjistila, že dokážu víc, než jsem si myslela. Že nejsem bezmocná. Že si umím poradit.
A to je lekce, kterou bych si za žádný opravený kohoutek nekoupila.
