Článek
Nikdy jsem si nemyslela, že budu patřit mezi ty ženy, které se bojí říct si o víc. Vždycky jsem byla spíš ta hlasitá, ta, co se nebojí ozvat. Aspoň tak jsem sama sebe vnímala. Jenže pak přišel ten den, kdy jsem zjistila, že nový kolega Filip, který nastoupil před třemi měsíci, bere o patnáct tisíc víc než já. Já, která jsem ve firmě pět let, znám každý proces a často zůstávám dlouho po pracovní době, abych dokončila, co je potřeba.
Nejdřív jsem tomu nechtěla věřit. Informace o platech u nás byly vždycky tak trochu tabu. Nikdo o nich nemluvil nahlas, jen občas někdo něco naznačil, když jsme seděli na firemním večírku po třetím skleničce vína. Ale věděla jsem to s jistotou, protože mi to řekla Markéta z účtárny, která měla na starosti výplaty a která se mi jednou v kuchyňce svěřila, když viděla, jak jsem unavená po dalším přesčasu.
„Víš, že ten nový, Filip, bere skoro čtyřicet pět tisíc? A to nastoupil teprve před chvílí,“ řekla mi tenkrát, zatímco si míchal kávu. „To je o patnáct víc než ty. Přitom ty tady děláš za tři lidi.“
Zůstala jsem na ni zírat jako na zjevení. To přece není možné. Proč by někdo, kdo teprve poznává, jak firma funguje, bral víc než já, která jsem zaučovala už několik lidí včetně jeho? Nechtěla jsem se hádat nebo vyvolávat zbytečné drama, ale zároveň mi to vrtalo hlavou. Celou noc jsem nespala. Převalovala jsem se v posteli a počítala, co všechno jsem za těch pět let udělala, jakou hodnotu jsem přinesla, kolik projektů dotáhla do úspěšného konce.
Ráno jsem se probudila s odhodláním. Napíšu si všechny své úspěchy, připravím si argumenty a půjdu za šéfem. Koneckonců, Martin vždycky říkal, že s ním můžeme mluvit o čemkoliv. Že má otevřené dveře pro všechny.
Celý den jsem byla jako na trní. Soustředila jsem se na práci jen napůl a odpočítávala minuty do naší domluvené schůzky ve tři odpoledne. Mezitím jsem si na papír sepsala všechny důvody, proč si zasloužím vyšší plat – projekty, které jsem vedla, klienty, které jsem získala, nápady, které jsem přinesla. Seznam byl na konci dne delší, než jsem čekala.
Ve tři jsem zaklepala na jeho dveře, dlaně zpocené a srdce až v krku. Ale byla jsem si jistá, že mám pravdu na své straně. Že když to všechno vyložím věcně a profesionálně, Martin pochopí. Zvedl hlavu od počítače a pokynul mi, ať se posadím.
„Martine, pracuju tady už pět let,“ začala jsem po krátkém úvodu, ve kterém jsem mu poděkovala za jeho čas. „Za tu dobu jsem pro firmu udělala hodně práce, přivedla nové klienty a zefektivnila několik procesů. Chtěla bych si proto promluvit o možnosti navýšení mého platu.“
To, co následovalo, mi vyrazilo dech. Martin se na mě podíval s pobaveným výrazem. Trochu se zasmál, jako by to, co říkám, byl nějaký vtip nebo roztomilá hloupost.
„Amélie, teď na tohle opravdu není čas,“ řekl s lehkým úsměvem. „Víš, jaká je situace na trhu. Firma si nemůže dovolit rozdávat peníze jen tak. A upřímně, všichni teď musíme trochu utáhnout opasky.“
Polkla jsem. „Ale jak to, že Filip, který je tu teprve tři měsíce, bere o patnáct tisíc víc než já?“
Martinův výraz se změnil. Z pobaveného se stal chladný. „Kdo ti tohle řekl? Informace o platech jsou důvěrné. A mimochodem, Filip má jiné zkušenosti, jiný background.“
„Pracovala jsem v marketingu celkem osm let, z toho pět u nás ve firmě,“ namítla jsem. „Jaké zkušenosti má navíc?“
„Podívej, teď nemám čas tohle řešit,“ odbyl mě. „A když už jsi tady, mohla bys mi prosím udělat kafe? Čeká mě ještě dlouhý den.“
Zůstala jsem na něj nevěřícně zírat. Nejdřív se mi vysmál a teď mě posílá dělat kávu? Jako bych byla nějaká sekretářka, a ne marketingová specialistka s pětiletou praxí v jeho firmě.
Ten večer jsem přišla domů se směsicí vzteku a ponížení. Vylila jsem si to všechno na svém příteli Honzovi, který mě vyslechl a pak jen řekl: „Tak začni hledat jinou práci. Jestli tě takhle nerespektují, nemá cenu tam zůstávat.“
Měl pravdu, a já to věděla. Jenže člověk si za pět let vytvoří vazby, rutinu, pocit bezpečí. Odejít znamená začínat znovu. Přesto jsem ten večer aktualizovala svůj životopis a rozeslala ho pěti firmám.
O dva měsíce později jsem podávala Martinovi výpověď. Když se mě ptal proč, řekla jsem mu po pravdě, že jsem dostala nabídku s lepším platem a prostředím, kde si váží svých zaměstnanců.
„To je škoda, byla jsi dobrá,“ řekl, jako by to mělo nějakou váhu po tom všem, co se stalo. „Nemohli bychom to nějak vyřešit? Třeba nějakým bonusem?“
Usmála jsem se. „Ne, díky. Už jsem se rozhodla. A mimochodem, kávu si dneska udělejte sám.“
