Článek
Z okraje vesnice je to jediná možnost, jak se tam dostat, a když všechno klapne, autobus je v půl deváté na místě. Většinou si sednu dopředu, na jedno z těch míst, co jsou vyhrazené pro invalidy, starší nebo těhotné. Ne že bych si hrála na výjimečnost, ale když člověk nemá nohu, moc jiných možností, jak si v klidu a bezpečně sednout, není.
Ten den ale bylo něco jinak. Už když autobus přijížděl, viděla jsem, že je plnější než obvykle. Turisti nebo nějací výletníci, bůhví. Řidič mě zahlédl, kývl hlavou, ale jakmile jsem se začala škrábat dovnitř, bylo vidět, že se tváří dost otráveně. Nepřikládala jsem tomu větší význam. Všichni máme své dny.
Přišla jsem k místům vepředu, kde bývá vždy volno, nebo když ne, tak lidi většinou vstávají sami od sebe. Dnes tam seděl mladík s kapucí a sluchátky v uších. Nevnímal. Zkusila jsem kývnout, jestli by mi mohl uvolnit místo. Nic. Lehce jsem se dotkla jeho ramene. Trochu se lekl, sundal jedno sluchátko a než jsem stačila říct jediné slovo, ozval se řidič.
„Paní, stůjte si vzadu. Ty místa nejsou pro každého.“ Na moment jsem ztuhla. Všichni kolem ztichli. Cítila jsem, jak se na mě dívají. Snažila jsem se zachovat klid. „Já jsem po amputaci, nemám nohu,“ řekla jsem tiše, ale dost nahlas na to, aby to slyšel.
„To vidím. Ale teď je plno, tak si stoupněte dozadu. Tady sedí lidi, co taky potřebujou místo,“ mávl rukou ke klukovi, který vypadal, že je maximálně po večírku. Nechápu, co mě to popadlo, ale v tu chvíli mi prostě došla trpělivost. Už jsem těch situací zažila dost – přehlížení, pohledy, co říkají „vypadáš normálně, tak neotravuj“, poznámky o výhodách invalidního důchodu, jako bych si nohu nechala vzít z rozmaru. Ale ještě se mi nestalo, že by mě někdo veřejně ponížil způsobem, jaký se právě odehrál.
„Chcete důkaz, že tam mám protézu?“ zeptala jsem se na celý autobus. Nikdo neodpověděl. Mladík s kapucí si znovu nasadil sluchátka, otočil hlavu k oknu. Stála jsem uprostřed uličky, opřela se o tyč a pomalu, s jistou teatrálností, jakou jsem v sobě do té chvíle ani neznala, jsem si vyhrnula šaty těsně nad koleno. Ticho. Sundala jsem návlek a ukázala všem svou umělou končetinu.
A pak to začalo. Jedna starší paní vzadu začala tleskat. Přidali se další. Dva chlapi u prostředních dveří pískli uznale. Nějaká slečna zamumlala něco jako „respekt“. A řidič? Ten se zatvářil, jako by ho někdo polil studenou vodou.
„Paní, to jste nemusela,“ procedil mezi zuby. Ale už bylo pozdě. Všichni viděli, co se stalo. Nešlo to vzít zpět. Najednou jsem necítila ani stud, ani vztek. Spíš zvláštní druh zadostiučinění. V tom autobuse najednou nikdo nemluvil. Jen jsem cítila, jak se lidé dívají – ale tentokrát ne s lítostí nebo s pochybnostmi. Spíš s pochopením.
Mladík s kapucí vstal. Beze slova. Nepodíval se mi do očí. Sedla jsem si na jeho místo, v klidu si narovnala sukni a připnula protézu zpátky. Ačkoli to bylo jen pár minut, připadalo mi to jako malý film, ve kterém jsem nečekaně dostala hlavní roli.
Cestou jsem přemýšlela, co to vlastně bylo. Vzpoura? Obrana? Výkřik? Možná ode všeho trochu. Ale hlavně to byla únava. Únava z dokazování, že i když vypadám v pořádku, mám své limity. Že si nevymýšlím. Že invalidita není vždy vidět. Že když si člověk sedne na vyhrazené místo, neznamená to automaticky drzost nebo zneužívání systému. A že někdy i ten nejtišší protest může zaznít dost nahlas, aby si ho lidé všimli.
Na konečné jsem vystoupila. Nikdo už nic neříkal, ale cítila jsem pohledy. Možná si mě budou pamatovat. Možná příště zvednou oči a uvolní místo dřív, než je k tomu přinutí trapná scéna. Anebo ne. Ale aspoň ten řidič bude přemýšlet, než znovu někoho odbyde jen proto, že jeho postižení nevidí na první pohled.
Doma jsem o tom řekla dceři. Smála se. „Mami, ty jsi fakt královna dramatu.“ Ale pak dodala: „A dobře jsi udělala.“
Od té doby už jsem jela stejným autobusem několikrát. Řidič se mi vyhýbá pohledem. Ale vždycky zastaví, otevře dveře a už nikdy neřekne, ať si stoupnu dozadu.
A já? Už si neberu nic osobně. Ale šaty si vybírám radši takové, co se dají snadno vyhrnout. Člověk nikdy neví, kdy bude muset znovu připomenout, že být viděn někdy nestačí. Že někdy je potřeba ukázat i to, co by mělo být jasné samo o sobě.
A že někdy může tleskat celý autobus. Ne proto, že máte protézu. Ale protože jste si konečně řekli dost.
