Článek
„Dneska asi nic neudělám,“ řekla polohlasem a pomalu se odšourala do ložnice. Byla sobota. Venku svítilo slunce a svět běžel dál.
Byla jsem zvyklá, že se maminka necítila úplně nejlíp. Poslední měsíce ji bolela záda, občas ji bolela hlava, někdy byla tak unavená, že si šla na chvíli lehnout i během dne. Nikdy si nestěžovala. Všechno říkala s klidem, jako by to byla jen další věc, která patří k životu.
Ten den ale něco bylo jinak. Měla jsem z ní zvláštní pocit. Ne strach, spíš takové tiché tušení, které člověk nechce poslouchat. Když jsem se jí šla po dvou hodinách podívat do pokoje, ležela úplně klidně, oči zavřené, ruce složené na hrudi. Vypadala jako někdo, kdo si jen opravdu potřeboval odpočinout. Jenže už nedýchala.
Volala jsem záchranku, třásla s ní, snažila se ji vzbudit. Všechno bylo marné. Lékař přijel během několika minut, ale bylo jasné, že je pozdě. A pak přišlo to nejpodivnější ticho. To, které přijde, když si začnete uvědomovat, že všechno je najednou jinak.
Maminka neřekla žádné poslední slovo. Nezavolala mě k sobě, aby mi něco sdělila. Jen se tiše zvedla od stolu, řekla, že si jde lehnout, protože ji bolí hlava a už se neprobudila.
Zůstala po ní teplá káva v hrnku, rozložené noviny a nedopovězená věta o tom, že bychom si možná v neděli mohly udělat bábovku.
Je těžké popsat, jaké to je, když vám někdo takhle nenápadně zmizí ze života. Ne tragicky, ne s křikem, ale tiše, skoro jako kdyby nechtěl rušit. A přesto to bolí tak, že nemůžete dýchat.
Od té chvíle jsem začala víc vnímat, jak důležité je nebrat slova jako samozřejmost. Když někdo řekne, že je unavený, nemusí to být jen lenost. Když si jde lehnout, nemusí to být jen odpočinek. Možná je to naposledy.
Někdy si říkám, jestli to maminka cítila. Jestli věděla, že se blíží její čas. A jestli proto odcházela tak tiše. Bez rozloučení, bez slz, jen s tím svým klidným výrazem. Možná nechtěla, abych se bála. Možná chtěla, abych to pochopila až později.
A teď už chápu.
