Článek
Moje babička vždycky tvrdila, že nikdy nechce do žádného „ústavu“. Že doma je doma. Že v domově důchodců člověk jen čeká na smrt. Že se tam z lidí stanou čísla, stíny a břemena. Dlouho jsme to respektovali. Chtěli jsme, aby zůstala mezi svými věcmi, na svém gauči, se svými hrníčky, které sbírala celý život. Jenže pak přišel čas, kdy už to doma prostě nešlo.
Zpočátku jsme si říkali, že to zvládneme. Zapomněla na polévku na plotně. Upadla v koupelně a neřekla to nikomu. Začala si plést dny, občas nás nepoznala. Ale pořád tvrdila, že doma jí je nejlíp. Že nás přece nechce obtěžovat. Jenže právě tím se z toho stalo ještě těžší. My jsme se přetvařovali, že to zvládáme, ona předstírala, že je v pohodě. Ve skutečnosti jsme byli vyčerpaní všichni.
Láska nestačí. Občas je třeba říct dost.
Nejtěžší bylo přiznat si, že naše péče už není dost. Že nejde jen o lásku, ale taky o bezpečí, zdraví a důstojnost. Babička nikdy nechtěla být na obtíž, ale právě tím, jak se snažila být samostatná, se dostávala do většího a většího rizika. A my? My jsme dělali, co jsme mohli. Ale nejsme zdravotníci. Neumíme pohlídat člověka ve chvíli, kdy nám v noci usíná a babička bloudí po bytě a hledá klíče od domu, kde už třicet let nebydlí.
Když jsme jí oznámili, že jsme našli domov, kde bude mít dohled, společnost a péči, rozplakala se. Myslela si, že ji odkládáme. Že nám překáží. A my jsme jí marně vysvětlovali, že právě proto, že ji máme rádi, už to dál nejde.
Domov není trest. Je to nový začátek.
Dnes, po roce, babička v domově kvete. Našla si přátele, má program, nečeká celý den jen na to, až někdo z nás přijde z práce. Ano, pořád říká, že doma bylo doma. Ale už to neříká s výčitkou. Spíš s nostalgií. A já chápu proč.
Jenže domov není zrada. Není to prohra. Někdy je to právě to nejlaskavější rozhodnutí, jaké můžeme pro své blízké udělat. Přiznat si, že doma už to nejde. Že láska někdy nestačí. A že přenechat péči těm, kteří na to mají čas i zkušenosti, není slabost, ale odvaha.
