Článek
A nikdo mi nevěří, jak to doopravdy bylo. Všechno to začalo docela nevinně. Jednoho dne jsem seděla u televize a koukala na AZ-kvíz. Jako vždycky jsem si v duchu odpovídala na otázky a říkala si, jak by to bylo fajn tam být. A najednou mě napadlo - proč to nezkusit? Co můžu ztratit?
Přihlásila jsem se. Upřímně, vůbec jsem nečekala, že mě vyberou. Vždyť jsem obyčejná učitelka, ne nějaký génius nebo celebrita. Ale vybrali mě. Když mi zavolali, že mám přijet na natáčení, málem jsem omdlela.
Den D nastal. Seděla jsem v maskérně, klepaly se mi ruce a říkala jsem si, že jsem se zbláznila. Co já tam budu dělat? Vždyť se ztrapním před celým národem! Ale nešlo to už vzít zpátky.
A pak to začalo. Světla, kamera, moderátor… a otázky. První kolo bylo hrozné. Byla jsem tak nervózní, že jsem sotva dokázala odpovědět na své jméno. Ale pak se stalo něco zvláštního. Jak plynuly otázky, začala jsem se uvolňovat. Najednou jsem si uvědomila, že spoustu věcí vlastně vím.
Nevím, jak se to stalo, ale najednou jsem byla ve finále. Stála jsem tam proti chlápkovi, který vypadal jako chodící encyklopedie, a říkala si - tak, Evo, teď jsi v loji. Ale pak přišla otázka z literatury. Zrovna z mého oblíbeného období! Odpověděla jsem správně a… vyhrála jsem.
Nemohla jsem tomu uvěřit. Já, obyčejná učitelka ze základky, jsem právě vyhrála AZ-kvíz! Byla jsem v sedmém nebi. Těšila jsem se, až to řeknu rodině a kamarádům. Představovala jsem si, jak budou nadšení, jak budou pyšní.
Jenže realita byla úplně jiná. Když jsem to řekla manželovi, podíval se na mě divně a zeptal se: „A kolik ti za to zaplatili?“ Nechápala jsem. „Jak zaplatili? Vyhrála jsem to!“ Ale on jen kroutil hlavou. „Prosím tě, ty a vyhrát AZ-kvíz? To určitě.“
Myslela jsem, že až to uvidí v televizi, uvěří mi. Ale bylo to ještě horší. Seděli jsme u televize, koukali na můj díl a já slyšela, jak si šeptají. „To muselo být domluvené.“ „Určitě jí dali otázky dopředu.“ „Vždyť ona nikdy nic neví, jak by mohla vyhrát?“
Bylo mi do breku. Moje vlastní rodina mi nevěřila. A kamarádi? Ti byli ještě horší. Začaly kolovat drby. Že jsem podváděla. Že jsem měla známosti v televizi. Že jsem za výhru zaplatila.
Snažila jsem se jim vysvětlit, jak to bylo. Že jsem prostě měla štěstí. Že jsem se dobře připravila. Že některé otázky byly z oblastí, které znám. Ale nikdo mi nevěřil.
V práci to bylo nejhorší. Kolegyně, se kterými jsem léta vycházela, se mi najednou začaly vyhýbat. Slyšela jsem, jak si o mně šeptají ve sborovně. Dokonce i ředitel si mě zavolal a ptal se, jestli jsem opravdu vyhrála férově.
Začala jsem pochybovat sama o sobě. Možná jsem opravdu nějak podváděla a nepamatuju si to? Možná mi opravdu někdo pomohl a já na to zapomněla? Bylo to hrozné. Cítila jsem se sama, zrazená, nepochopená.
Ale pak se stalo něco, co mi otevřelo oči. Jednoho dne za mnou přišla Anička, moje žákyně z páté třídy. „Paní učitelko,“ řekla, „já vám věřím. Vy jste chytrá a určitě jste to vyhrála sama. Až budu velká, chci být jako vy.“
V tu chvíli mi to došlo. Co na tom záleží, co si myslí ostatní? Já vím, jak to bylo. Já vím, že jsem vyhrála férově. A jestli mi někdo nevěří, je to jeho problém, ne můj.
Od té doby se snažím na to nemyslet. Jasně, občas mě to ještě zamrzí. Když slyším, jak si o mně lidé šeptají. Když vidím ty pohledy. Ale už se tím netrápím.
Svoji výhru jsem použila na dobrou věc. Koupila jsem nové knížky do školní knihovny. Zaplatila jsem výlet pro děti, které by si ho jinak nemohly dovolit. A sobě? Koupila jsem si krásné šaty. Ne abych se vytahovala, ale abych si připomněla, že jsem dokázala něco výjimečného.
Takže ano, vyhrála jsem AZ-kvíz. A ano, bylo to férové. A jestli mi někdo nevěří? Jeho problém. Já vím svoje. A to je to jediné, na čem záleží.
Protože na konci dne nejde o to, co si o vás myslí ostatní. Jde o to, co víte vy sami o sobě. A já? Já vím, že jsem vítězka AZ-kvízu. Férová vítězka. A na tom mi nikdo nic nezmění.
