Článek
Nevím, co mě k tomu vedlo. Možná zvědavost, možná hloupost, možná ten zvláštní druh odvahy, který člověka někdy popadne, když má pocit, že potřebuje ze života vytřepat prach. Byl únor, doma ticho, venku šedivo, já seděla na gauči s čajem v ruce, když jsem zahlédla výzvu: přihlaste se. Do soutěže, kterou zná snad každý Čech, do té, u které většina lidí říká „to bych taky zvládl/a“, ale jen málokdo se doopravdy přihlásí. Já to udělala. A pak už to jelo jako lavina.
Začalo to mailem. Obyčejná věta – byli jste vybráni – ale v mém žaludku to udělalo kotrmelec. Najednou jsem se musela zvednout, něco si přečíst, něco podepsat, někam jet. Nebylo to hned, pár týdnů jsem se plácala mezi nadšením a panikou, ale nedalo se couvnout. Pořád jsem si opakovala, že je to jen zážitek, že o nic nejde, že z toho bude aspoň historka. Ale někde v hloubi jsem věděla, že mi to celé převrátí život naruby. A měla jsem pravdu.
První moment, kdy mi to došlo naplno, byl v maskérně. Seděla jsem na vysoké židli, přede mnou zrcadlo, kolem ruch, lidi, světla, kabely. A někdo mi z obličeje stíral nervozitu štětcem s pudrem. Všichni byli milí, profesionální, ale zároveň trochu odtažití, jak to tak bývá, když se rutinně pracuje s lidskou nervozitou. Mluvila jsem málo, hlavně poslouchala. A v duchu si pořád opakovala: neomdlít, neusmát se jako blbec, nerozklepat se u mikrofonu. Jenže to nešlo. Všechno se mi třáslo.
Pak přišel ten okamžik. Stála jsem těsně za kamerou, přede mnou pódium, naproti publikum. Všechno najednou bylo nahlas. Všechno blikalo. A já se cítila jako někdo, kdo právě opustil pevnou půdu. První otázka, první smích publika, první slovo, které mi uvízlo v krku. A do toho moderátor – známý, vtipný, zkušený – kterému to všechno šlo jak po másle. Já tam byla jen ta „soutěžící“. Ale on se usmíval. A já se snažila neudělat ostudu.
Pravda je, že jsem ji udělala. Ne hned, ne okatě, ale postupně. Nevěděla jsem, jestli se víc červenám nebo potím, jestli je víc vidět moje nervozita nebo to, že se snažím působit jako že nic. Když přišla jedna z otázek, kterou jsem znala a měla odpověď na jazyku, vyklouzla mi úplně jiná. Blbost. Taková ta odpověď, kterou si pak člověk opakuje před spaním a ptá se sám sebe, proč to sakra řekl. A přitom to vůbec není důležité – ale tehdy to v tu chvíli zabolí jako kopanec do ega.
Jenže se stalo něco, co jsem nečekala. Lidi v publiku se nesmáli posměšně. Usmáli se se mnou. A v tu chvíli jsem si uvědomila, že nejsem na popravišti, ale na scéně. Že se na mě dívají jako na někoho, kdo měl odvahu tam jít. A že možná nejde o to vyhrát, ale být. Být tam, v té situaci, v té kůži, v tom trapnu, a přesto zůstat stát.
Další otázky už šly líp. Ne že bych zářila, ale už jsem dýchala. Už jsem vnímala i barvu závěsů a hlas technika, který mi říkal, kam se dívat. Už jsem nepočítala sekundy do konce. Najednou jsem byla součástí něčeho, co má svůj rytmus, dynamiku, proud. A přestala jsem se bát. To je asi to největší, co si z toho nesu. Že strach nezmizí tím, že utečete. Ale tím, že jím projdete.
Po soutěži jsem se rozklepala úplně. Adrenalin je potvora. Všichni říkali, že to bylo fajn, že jsem byla sympatická, že jsem si vedla dobře. A já tomu chvíli věřila. Než jsem se večer uložila do postele a v hlavě se mi rozeběhl celý záznam znovu. Každé slovo, každý pohyb, každé zaváhání. Člověk je nejpřísnější sám k sobě. Ale i tak to stálo za to.
Nešla jsem tam vyhrát. Šla jsem tam zjistit, co se stane, když zkusím něco, co mě děsí. A stalo se přesně to, co jsem doufala i čeho jsem se bála. Obojí najednou. Trapasy i úsměvy, nejistota i hrdost. Ale hlavně – zážitek. Ten druh, který se vám vtiskne pod kůži, který se nedá zopakovat, ale který vás na chvíli změní. Protože najednou víte, že i když se stydíte, i když zmatkujete, tak to zvládnete.
Od té doby se dívám na tu soutěž jinak. Ne jako divák, co zná odpovědi doma v teple, ale jako někdo, kdo ví, jaké to je stát uprostřed světel a mít úplně prázdnou hlavu. A zároveň plné srdce. Protože být tam znamená nejen vědět, ale hlavně unést sám sebe. A to je někdy ta nejtěžší výhra. Ten zážitek mi nikdo nevezme. Ani ten trapas, ani ten úsměv, ani to ticho, které trvá věčnost, než člověk řekne první slovo. A i když jsem ten večer nevyhrála nic, vlastně jsem získala všechno. Vědomí, že odvaha neznamená nebát se, ale jít dál i se strachem.
Ten zážitek je můj. A nikdo mi ho nevezme.
