Článek
Vedla jsem tým, řešila rozpočty, připravovala strategie, ladila marketing, sklady i plánování směn. Byla to práce, která mě pohltila – náročná, ale smysluplná. Jenže pak firma zkrachovala. Ne mou vinou, to vůbec ne – ale jak to tak bývá, když padá loď, nepomůže ani ten nejlepší kapitán. Přišlo rozhodnutí, že je konec, a já zůstala bez práce. Nehroutila jsem se. Měla jsem reference, zkušenosti, odhodlání. Věřila jsem, že si brzy najdu něco nového.
Rozeslala jsem životopis na několik míst a jedno z nich byla velká firma, o které jsem do té doby slyšela spíš z dálky. Lákala mě – dobré zázemí, jméno, které zní, možnost růstu. Když mi přišlo pozvání na pohovor, měla jsem radost. Připravila jsem si všechno – informace o firmě, otázky, které bych chtěla položit, přehled projektů, které jsem řídila, a tak podobně. Cítila jsem se dobře. Připraveně. A hlavně jsem věřila, že když se mnou stráví půl hodiny, poznají, že mám co nabídnout.
Už při příchodu do budovy jsem měla zvláštní pocit. Všude lesk, sklo, nablýskané kávovary, podpatky klapající po dlažbě. Recepce jako v hotelu. Uvítala mě mladá slečna, která si mě přeměřila od hlavy k patě a řekla, že personalistka tu bude za chvíli. Počkala jsem asi deset minut, kdy kolem mě prošlo několik lidí, ale nikdo si mě nevšímal. Pak přišla paní z HR – drobná, energická, s výrazem, že má zpoždění a zrovna jí to obtěžuje. Podala mi ruku, aniž by se mi podívala do očí, a rovnou mě odvedla do zasedačky.
Za stolem už seděl mladý muž, možná o deset let mladší než já, a ještě jedna žena, nejspíš jeho kolegyně. Představili se stroze a začali se ptát. Nejdřív klasika: odkud přicházím, co jsem dělala, proč chci změnu. Odpovídala jsem věcně, ale s nadšením. Vysvětlila jsem, jak jsem řídila čtyři provozovny ve dvou krajích, jak jsem nastavovala procesy, jak jsem řešila krizové situace. Když jsem mluvila o rozpočtech a vedení lidí, viděla jsem, jak si vyměňují pohledy.
Pak padla otázka, jak si představuji svou práci u nich. Řekla jsem upřímně, že ráda začnu klidně na nižší pozici, ale mým cílem je posunout se výš – mám na to zkušenosti i výsledky. Mladý muž se zasmál. Doslova se uchechtl. „No, víte, my tady máme trošku jiné standardy než na těch vašich malých pobočkách,“ pronesl a podíval se na kolegyni, která se taky pousmála. Cítila jsem, jak se mi zvedá žaludek. Ne proto, že by mi chtěli něco vytknout, ale proto, že mě nebrali vážně. Vůbec neposlouchali, co říkám. Udělali si obrázek podle názvu firmy, odkud jsem přišla, a tím pro ně moje hodnota skončila.
Zhluboka jsem se nadechla a rozhodla se už nic nehrát. Řekla jsem jim, že rozumím, že mě podceňují – že jsem si toho všimla ve chvíli, kdy se mi zasmáli. A že chápu, že jsem pro ně „z malé firmy“, ale že bych jim doporučila si zjistit, co ta firma v regionu znamenala. Jaké měla výsledky. A hlavně jaká byla moje pozice. Pak jsem jen dodala, že pokud je pro ně důležitější název firmy než to, co ten člověk skutečně umí, nejsem pro ně vhodná kandidátka. A že oni nejsou vhodná firma pro mě.
Zvedla jsem se a odešla. Cítila jsem zvláštní směs smutku, úlevy a jistoty, že jsem to udělala správně. O dva dny později mi zavolal někdo úplně jiný – vedoucí oddělení, kterého pohovor původně vůbec nezajímal. Prý se k němu dostala zpráva, jak jsem vystupovala. Řekl, že je mu líto, co se stalo, a že by mě rád poznal osobně. Na rozdíl od jeho kolegů si totiž zjistil, co jsem ve své bývalé pozici zvládla. A najednou se celý tón změnil.
Neříkám, že jsem okamžitě dostala práci. Ale najednou se mnou mluvili jako s rovnocenným člověkem. A přesně to je to, co chci. Ne slitování. Ne obdiv. Jen respekt. A možnost ukázat, co umím.
