Článek
Pracovala jsem sedm let jako prodavačka v obchodě s oblečením, který zkrachoval. S majitelkou jsme se rozešly v dobrém, dala mi skvělé reference a já se s optimismem vrhla do hledání nového zaměstnání. A já jsem tak začala odpovídat na inzeráty, posílala životopisy, chodila na pohovory. Většinou to byly menší obchody, podobné tomu, kde jsem pracovala dřív. Ale pak jsem narazila na inzerát od jednoho z největších řetězců s potravinami v Česku. Všichni ho znáte, jeho logo vidíte na každém rohu, jeho reklamy běží v televizi. Nechci jmenovat, ale věřte mi, že jde o opravdu velkou a známou firmu.
Hledali prodavačku na plný úvazek. Požadavky: střední škola, praxe v obchodě, příjemné vystupování, flexibilita. Jejich nabídka byla velmi lákavá. Stabilní zaměstnání, benefity, možnost růstu, přátelský kolektiv. O platu v inzerátu nebylo ani slovo, ale říkala jsem si, že velká firma určitě platí slušně. Navíc, co jsem slyšela od známých, tenhle řetězec se vždycky chlubil, jak dobře se stará o své zaměstnance.
Poslala jsem životopis a za dva dny mi volali, že mě zvou na pohovor. Skvělé! Připravila jsem se, oblékla jsem si svůj pohovorový kostýmek, nalíčila se, učesala a vyrazila s dobrou náladou a nadějí. Pohovor probíhal v jedné z jejich prodejen, v malé kanceláři vzadu. Vedla ho nějaká paní z personálního, mohlo jí být kolem čtyřiceti. Byla příjemná, profesionální, ptala se na mé zkušenosti, na to, proč chci pracovat právě u nich, jaké mám silné stránky a tak dále. Klasický pohovor, nic zvláštního.
Pak mi vysvětlila, co by byla moje práce - doplňování zboží, práce u pokladny, občas obsluha za pultem s uzeninami. Směny od šesti ráno do dvou odpoledne nebo od dvou do deset večer, občas i víkendy. Nic, co bych nečekala, nic, co bych nezvládla.
„Máte nějaké otázky?“ zeptala se nakonec.
„Ano, jaký by byl plat?“ zeptala jsem se.
A teď přišel ten moment, který mě donutil k odchodu. Ta paní se na mě podívala a řekla: „Nástupní mzda je 19 tisíc hrubého, plus příplatky za víkendy a svátky.“
Myslela jsem, že jsem se přeslechla. „Promiňte, říkala jste 19 tisíc hrubého? Za plný úvazek?“
„Ano, to je naše nástupní mzda pro pozici prodavačky. Po zkušební době může být navýšena na základě hodnocení.“
Rychle jsem počítala v hlavě. 19 tisíc hrubého, to je nějakých 16 tisíc čistého. Za plný úvazek. Za osmihodinové směny, včetně víkendů. V jednom z největších a nejziskovějších řetězců v zemi.
„A ty benefity?“ zeptala jsem se, stále v šoku.
„Máme stravenky, slevu na nákup v našich prodejnách, příspěvek na penzijní připojištění po roce práce a týden dovolené navíc po dvou letech.“
Seděla jsem tam a nemohla uvěřit svým uším. V malém obchodě, který zkrachoval, jsem měla 24 tisíc hrubého. A tenhle gigant, který se chlubí miliardovými zisky, mi nabízí 19?
„Promiňte,“ řekla jsem nakonec, „ale to je opravdu málo. V předchozí práci jsem měla víc, a to šlo o malý obchod, ne o nadnárodní řetězec.“
Paní se na mě podívala s pochopením v očích. Myslím, že to nebyla první podobná reakce, kterou slyšela. „Chápu, ale to je standardní nástupní mzda v naší společnosti. Nemůžeme jít výš.“
Vstala jsem a poděkovala za její čas. „Myslím, že to pro mě není ta správná příležitost,“ řekla jsem zdvořile. „Přeji hezký den.“ Cestou domů jsem začala počítat. Nájem za můj malý byt je 12 tisíc. Energie další dva tisíce. Jídlo, doprava, telefon, internet… I kdybych se uskromnila na minimum, s 16 tisíci čistého bych nevyšla. Musela bych si hledat druhé zaměstnání nebo se zadlužit.
Doma jsem si sedla k počítači a začala hledat informace. A zjistila jsem, že nejsem sama. Na různých fórech a v diskusích jsem našla desítky podobných zkušeností. Lidé popisovali, jak pracují v těchto řetězcích za směšné platy, jak sotva vycházejí, jak jsou unavení a vyčerpaní.
A pak jsem našla ještě něco - zprávy o ziscích těchto řetězců. Miliardy korun ročně. Miliardy, které plynou do kapes majitelů a akcionářů, zatímco zaměstnanci, bez kterých by ty obchody nemohly fungovat, dostávají almužnu.
Je mi z toho smutno. Smutno a trochu i do breku. Jak je možné, že v roce 2025, v době ekonomického růstu, v době, kdy se všude mluví o nedostatku pracovních sil, si velké firmy mohou dovolit platit tak málo? A jak je možné, že jim to prochází?
Odpověď je jednoduchá - protože můžou. Protože vždycky najdou někoho, kdo tu práci vezme. Někoho, kdo nemá na výběr. Někoho, kdo potřebuje jakoukoliv práci, aby přežil. A oni to vědí. A využívají toho.
Já mám štěstí. Mám úspory, mám kde bydlet, mám čas hledat dál. Ale co ti, kteří takové štěstí nemají? Ti, kteří musí vzít první práci, která se naskytne, bez ohledu na podmínky? Ti, kteří mají děti, hypotéky, půjčky?
Dva dny po tom pohovoru mi volali, že mi tu práci nabízejí. Zdvořile jsem odmítla. A když se ptali proč, řekla jsem pravdu - že za takový plat pracovat nebudu. Že si vážím sama sebe a své práce víc.
„Chápu,“ řekla ta paní z personálního. A v jejím hlase jsem slyšela, že opravdu chápe. Že možná i ona sama ví, že to není fér. Ale co může dělat? Je to systém. Systém, který je nastavený tak, aby vydělával těm nahoře, ne těm dole.
Nakonec jsem našla práci v jiném obchodě. Menším, lokálním. Plat není o moc vyšší - 22 tisíc hrubého - ale aspoň můžu vyjít. A hlavně, cítím se tam respektovaná. Majitel zná mé jméno, ptá se, jak se mám, zajímá se o mé nápady. Není to jen další kolečko v soukolí.
A ten velký řetězec? Ten dál hledá zaměstnance. Dál dává inzeráty s „atraktivními podmínkami“ a „benefity“. Dál vydělává miliardy. A dál platí lidem tak málo, že z toho sotva vyžijí.
Takže až příště půjdete nakupovat a uvidíte unavenou prodavačku za pokladnou, vzpomeňte si na můj příběh. A možná, jen možná, se zamyslete nad tím, jestli chcete podporovat firmu, která takhle zachází se svými zaměstnanci. Protože změna může začít jen u nás, u zákazníků. Pokud budeme dál nakupovat v obchodech, které vykořisťují své zaměstnance, nic se nezmění.
Já už vím, kde nakupovat nebudu.
