Článek
Začalo to nevinně. Po pěti letech v korporátu, kde jsem trávila dvanáct hodin denně za počítačem, vyřizovala e-maily ještě v posteli a o víkendech, a kde mi šéf volal i během dovolené, jsem se rozhodla pro změnu. Chtěla jsem práci, která mě bude bavit. Kde uvidím výsledky své práce. Kde budu pracovat s lidmi, ne jen s excelovými tabulkami.
A tak jsem si všimla inzerátu: „Hledáme posilu do našeho týmu! Staňte se součástí známé módní značky! Nabízíme přátelský kolektiv, možnost růstu a atraktivní benefity!“
Znělo to dobře. Práce v butiku známé značky, kterou jsem měla ráda. Oblečení, které jsem sama nosila. Kontakt se zákazníky, možnost poradit jim, pomoct jim cítit se dobře. Žádné přesčasy, žádné noční e-maily, žádný stres.
Poslala jsem životopis a za dva dny mi zavolali. Pozvali mě na pohovor. Byla jsem nadšená.
„Vezmi si něco z naší značky, ať ukážeš, že ji znáš a nosíš,“ poradila mi kamarádka, která pracovala v podobném obchodě.
Oblékla jsem si tedy šaty, které jsem si koupila před rokem na jejich letním výprodeji. Nebyly nejnovější kolekce, ale byly jednoznačně jejich. Doplnila jsem je botami a kabelkou, které k nim ladily, a vyrazila na pohovor.
Obchod se nacházel v jednom z největších nákupních center ve městě. Moderní, prostorný, plný krásného oblečení. Přesně takové místo, kde jsem si dokázala představit, že pracuji.
Přivítala mě manažerka, mladá žena kolem třicítky, upravená a profesionální. Pozvala mě do zázemí, kde jsme si sedly ke stolu s dvěma šálky kávy.
Pohovor začal standardně. Otázky o mých zkušenostech, o tom, proč chci změnit práci, proč mě zajímá právě jejich značka. Odpovídala jsem upřímně a s nadšením. Cítila jsem, že to jde dobře.
„Vaše zkušenosti jsou skvělé,“ řekla manažerka s úsměvem. „Myslím, že byste do našeho týmu skvěle zapadla. Teď bych vám ráda řekla něco o pozici, o pracovní době a samozřejmě o finančním ohodnocení.“
Přikývla jsem a napila se kávy. Konečně se dostáváme k jádru věci.
„Pracovní doba je krátký a dlouhý týden, to znamená, že jeden týden pracujete od pondělí do pátku, druhý od středy do neděle. Směny jsou většinou osmihodinové, ale v sezoně nebo při inventurách se může stát, že budou delší.“
To znělo rozumně. Počítala jsem s tím, že v maloobchodě se pracuje i o víkendech.
„Co se týče platu, nabízíme 22 000 hrubého plus bonusy za prodej, které mohou být až 3 000 korun měsíčně.“
V tu chvíli jsem se málem zakuckala kávou. Dvacet dva tisíc? Hrubého? To je… to je méně, než jsem vydělávala jako asistentka před deseti lety, když jsem začínala.
„A samozřejmě máte 30% zaměstnaneckou slevu na naše zboží, příspěvek na stravování formou stravenek a po zkušební době i MultiSport kartu,“ pokračovala manažerka, jako by právě oznámila, že mi nabízejí plat generálního ředitele.
Snažila jsem se zachovat klid. Možná jsem něco přeslechla. Možná je to jen základní plat a realita bude jiná.
„Můžu se zeptat, jaká je průměrná výše těch bonusů? Říkala jste, že mohou být až 3 000, ale jaká je realita?“ zeptala jsem se.
Manažerka se trochu ošila. „No, to záleží na mnoha faktorech. Na sezóně, na tom, jak se daří obchodu, na vašich prodejních schopnostech… Řekla bych, že průměrně je to kolem 1 500 až 2 000.“
Takže realita byla 23 500 až 24 000 hrubého. Po zdanění něco málo přes 19 000 čistého. Za práci, kde budu na nohou osm hodin denně, budu pracovat o víkendech, budu muset plnit prodejní cíle a usmívat se na zákazníky, i když budou nepříjemní.
Nájem mého malého bytu na okraji města je 12 000 plus poplatky. To by mi zbylo něco kolem 5 000 na jídlo, dopravu, telefon, oblečení a všechno ostatní. A to ještě nepočítám s tím, že bych si chtěla něco ušetřit nebo, nedej bože, někam jet na dovolenou.
„Je to nějak odstupňované podle zkušeností?“ zeptala jsem se ještě, s poslední jiskřičkou naděje. „Ptám se proto, že mám pět let zkušeností v marketingu a prodejních strategiích, takže bych mohla přinést něco navíc…“
Manažerka zavrtěla hlavou. „Ne, toto je standardní nástupní plat pro všechny prodavačky. Po roce můžete očekávat navýšení o 5 až 10 procent, pokud budete podávat dobré výkony.“
Prodavačky. Tak takhle viděla tuto pozici. Ne jako módní poradkyni, ne jako člověka, který pomáhá vytvářet image značky, ale jako prodavačku. Někoho, kdo jen podává zboží a markuje u pokladny.
A za to mi nabízeli plat, který by mi sotva pokryl základní životní náklady. Plat, který byl výrazně nižší než to, co jsem vydělávala posledních pět let. Plat, za který bych si ironicky nemohla dovolit kupovat oblečení značky, pro kterou bych pracovala, ani s tou třicetiprocentní slevou.
V tu chvíli jsem se rozhodla. Dopila jsem kávu, usmála se a řekla: „Děkuji vám za váš čas a za nabídku, ale obávám se, že finanční podmínky neodpovídají mým představám a zkušenostem.“
Manažerka vypadala překvapeně. Asi nebyla zvyklá, že někdo odmítne takovou „skvělou příležitost“.
„Ale ty benefity…“ začala.
„Benefity jsou jistě příjemné,“ přerušila jsem ji zdvořile, „ale z třicetiprocentní slevy na oblečení nezaplatím nájem. A upřímně, za nabízený plat bych si ani s tou slevou nemohla dovolit kupovat vaše zboží.“
Vstala jsem a podala jí ruku. „Ještě jednou děkuji za váš čas. Přeji hezký den.“
A odešla jsem. Rychle, ale důstojně. S hlavou vztyčenou, ale s těžkým srdcem.
Cestou domů jsem přemýšlela o tom, co se právě stalo. O tom, jak může známá značka, která prodává kabáty za 5 000 a šaty za 3 000, nabízet svým zaměstnancům tak nízké platy. O tom, jak může očekávat profesionalitu, nasazení a úsměv od lidí, kterým sotva platí na přežití.
A taky o tom, kolik lidí tuto nabídku přijme. Kolik lidí bude vděčných za práci, která jim sotva pokryje nájem. Kolik lidí bude pyšných na to, že pracují pro známou značku, i když si její zboží sami nemohou dovolit.
Když jsem přišla domů, měla jsem e-mail. Od té manažerky. Psala, že po zvážení mých zkušeností by mi mohli nabídnout 24 000 hrubého jako nástupní plat. O dva tisíce víc. Velkorysé, že?
Neodpověděla jsem. Místo toho jsem aktualizovala svůj životopis a začala hledat dál. Protože vím, že moje zkušenosti, můj čas a moje energie mají větší hodnotu. A že někde existuje práce, která mě bude nejen bavit, ale také mi umožní důstojně žít, ne jen přežívat.
A té značce? Té přeji, aby našla někoho, kdo bude za těch 22 000 pracovat s takovým nadšením, jako by vydělával dvakrát tolik. Ale upřímně? Nemyslím si, že takového člověka najdou. Protože respekt k zaměstnancům začíná u jejich platů. A ten, kdo si neváží práce svých lidí natolik, aby je za ni spravedlivě zaplatil, si nezaslouží jejich loajalitu ani nasazení.
Takže ano, utekla jsem z pohovoru. A nelituji toho. Protože někdy je nejlepší investicí do vaší budoucnosti umět říct „ne“ nabídce, která vás podhodnocuje. I když to znamená, že budete muset hledat dál.
