Článek
Ne jako verze podle příručky „Jak zapadnout do firemní kultury“. Bylo léto, horko už od rána, a já jsem stála před zrcadlem s vědomím, že ten den chci působit dobře, ale ne jinak, než doopravdy jsem. Chtěla jsem, aby viděli mě. Ne tušku v kostýmku, ne kalkulovaný úsměv, ale člověka, který je připravený pracovat, přemýšlet, bavit se, růst. A možná i trochu rozkvést. V těch květovaných šatech.
Byla to firma, do které jsem se opravdu chtěla dostat. Ne kvůli názvu nebo prestiži, ale protože jsem měla pocit, že by mě to tam mohlo bavit. Četla jsem o nich, sledovala jejich práci, líbilo se mi, co dělají. A taky jsem se pečlivě připravovala. Odpovědi jsem měla promyšlené, reference srovnané, životopis vyšperkovaný tak, že by se v něm dalo listovat jako v knížce. A přesto to nakonec nebylo o ničem z toho. Nebylo to o znalostech, zkušenostech ani o zápalu. Bylo to o dojmu. O dojmu, který nezapadl.
Všechno probíhalo docela standardně. Pozdrav, rukou podaná voda, pár otázek na rozjezd. Ale hned na začátku jsem cítila, že něco nesedí. Byli tři. Dva muži, jedna žena. A všichni tři měli stejný výraz – takový ten přívětivý, ale rezervovaný. Pohledy sjíždějící šaty, pak zpátky ke stolu, pak na poznámky. Jako by hledali, kam si mě zařadit. A jako by jim to nešlo.
Bavili jsme se o práci, o projektech, o tom, co bych chtěla dělat. A já jsem mluvila upřímně, klidně, s respektem. Nešla jsem tam prodávat show. Šla jsem tam nabídnout svoje zkušenosti, svůj pohled, svoje nasazení. A cítila jsem, že jim to nejde přijmout. Že nejsem úplně podle očekávání. Že je něco „moc“. Možná ten úsměv. Možná ta energie. Možná ty květiny na látce. Možná jen to, že jsem nehrála roli.
Po půlhodině jsme se rozloučili. Řekli, že se ozvou. A já jsem odcházela s pocitem, že asi ne. Ne že bych to zvorala. Ale že jsem zůstala sama sebou. A že to nebylo to, co hledali.
Telefonát přišel za dva dny. Hlas na druhém konci byl slušný, ale strohý. „Rozhodli jsme se dát přednost kandidátovi, který se nám typologicky víc hodí do kolektivu.“ Typologicky. To slovo mi rezonovalo hlavou ještě dlouho. Co přesně to znamená? Jaký typ hledali? A hlavně – co je na mně tak špatně, že do kolektivu nezapadám?
Dlouho jsem o tom přemýšlela. Jestli to byly opravdu jen šaty. Jestli jsem měla zvolit kostým. Vlasy sepnuté. Víc mlčet. Míň se usmívat. Být uhlazenější. Méně barevná. Méně „já“. A víš co? Ne. Neměla.
Protože jsem si začala uvědomovat, jak často jsme tlačeni do tvarů, které se líp rovnají do šanonu. Do typů, které se snáze zařazují. Tichá, pečlivá, konzervativní. Nebo: dravá, ambiciózní, bezdětná. A já jsem nikdy nebyla jednoznačná. Jsem směs. Jsem veselá a zároveň analytická. Jsem barevná, ale přesná. Mluvím ráda, ale umím i naslouchat. A ano, někdy se směju víc, než je možná běžné na poradách. Ale to přece není špatně. To je prostě moje.
Ten telefonát mě mrzel. Ne proto, že jsem tu práci nedostala. Ale proto, že mi na chvíli podkopal víru, že být sám sebou je v pořádku. Že být lidský, autentický, barevný, citlivý, vnímavý – že to není překážka. Ale právě to, co může do kolektivu přinést něco nového. A přesto mi bylo řečeno, že jsem se nehodila. Že nejsem ten správný dílek puzzle. A víš co? Možná nejsem. Ale nechci být dílek, který se musí ořezat, aby zapadl.
Pár týdnů po tom pohovoru jsem se znovu přihlásila na jinou pozici. Jiná firma. Jiní lidé. A tentokrát jsem šla znovu v šatech. Ne stejných, ale stejně svých. A víš co mi tehdy řekli? „Máte skvělou energii. Přesně takového člověka potřebujeme.“ A tam jsem nastoupila. A tam jsem zůstala. A tam jsem kvést nepřestala.
Nechci říkat, že všechno je vždycky o šatech. Není. Ale šaty jsou často symbolem. Tichým vyjádřením toho, kým jsme. A když se ti za to dostane odmítnutí, píchne to. Ale možná právě to tě donutí si uvědomit, že v některých místnostech bys stejně dlouho nevydržela. Že pokud tě někde nevítají takovou, jaká jsi, pak tě tam možná nečeká bezpečné prostředí. Možná jen další přetvářka.
Já jsem za ty květované šaty vděčná. Protože mi ukázaly, že i odmítnutí může být cesta. Že i „ne“ může být pozvánka jinam. Tam, kde tě nebudou chtít měnit. Ale kde tě budou chtít poznat.
A tak, pokud se chystáš na pohovor a váháš, jestli si máš vzít něco, v čem se cítíš dobře, ale co možná není úplně „safe“ – vem si to. Protože nejde o oblečení. Jde o postoj. O pocit, který z tebe bude vyzařovat. A pokud to někde nevezmou, není to tvoje slabost. Je to jejich limitem.
Protože nikdo by neměl zapadat do kolektivu tím, že sám sebe zmenší. Nikdo by neměl opouštět svoji přirozenost jen proto, aby se vešel do něčí šablony. A žádná květina by neměla přestat kvést jen proto, že ostatní mají rádi beton.
Já květu dál. A jestli nejsem typ do kolektivu, pak si radši založím vlastní. Takový, kde se může kvést, smát, myslet jinak – a být. Prostě být.
