Článek
Pak mi došlo, že by mohly být na půdě. Naše půda nebyla žádný příjemný, útulný prostor s pečlivě uspořádanými krabicemi. Bylo to spíš místo, kam se ukládaly věci, které už nikdo nechtěl, ale bylo nám líto je vyhodit. Starý nábytek, krabice s oblečením, zaprášené knihy. Většinou jsem se půdě vyhýbala, protože mi vždycky připadala trochu zvláštní. Ale co, říkala jsem si, tentokrát tam jen rychle něco najdu a půjdu pryč.
Otevřela jsem dveře a cítila ten známý zatuchlý vzduch. Udělala jsem pár kroků po dřevěné podlaze, která pode mnou zaskřípala, a začala se rozhlížet. Pumpička na kolo by měla být někde ve staré bedně poblíž trámu. Už jsem se chystala k ní přistoupit, když mi došlo, že v koutě místnosti něco stojí.
Byla to jen silueta. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, na co se dívám. A pak mi přeběhl mráz po zádech. Byl to muž. Nebo spíš… něco, co vypadalo jako muž. Stál tam, nehybný, a i když jsem mu neviděla do tváře, měla jsem pocit, že se dívá přímo na mě.
Ztuhla jsem. Srdce mi začalo bušit a v hlavě mi vířilo jediné: tohle není normální. Udělala jsem krok zpět, ale v tu chvíli se postava pohnula. Nebyl to běžný pohyb. Bylo to pomalé, trhané, jako kdyby se pohyboval někdo, kdo zapomněl, jak používat své tělo. Nedokázala jsem se pohnout. Stála jsem tam a dívala se, jak se ta věc blíží. A pak… zmizela.
Bylo to jako mrknutí oka. Jeden okamžik tam byla, druhý okamžik ne. Ale já věděla, že jsem si to nepředstavovala. Ta místnost najednou působila úplně jinak. Bylo v ní něco těžkého, něco, co mě doslova tlačilo k zemi.
V tu chvíli jsem si vzpomněla na příběh, který mi kdysi vyprávěla moje babička. Prý když vidíš něco, co bys vidět neměl, nesmíš tomu věnovat pozornost. Prostě se otočit a jít pryč. Tak jsem to udělala. Nepřemýšlela jsem, neotáčela jsem se. Seběhla jsem po schodech dolů a zavřela za sebou dveře.
Dlouho jsem tam stála a snažila se popadnout dech. Co jsem to právě viděla? Byl to jen přelud? Hra světla a stínů? Anebo tam skutečně něco bylo?
Ten večer jsem nemohla usnout. Pořád jsem si v hlavě přehrávala ten obraz. Ta postava, ten chlad, ta tíha v místnosti. Nedávalo mi to smysl. Ale pak jsem si vzpomněla na něco jiného. Na příběh, který mi kdysi vyprávěl jeden známý. O tom, jak na Karlově mostě lidé občas vidí chudáky z minulosti, přízraky, které tam bloudí, protože nemohou najít klid. Prý se zjevují těm, kteří mají mysl otevřenou k tomu vidět to, co jiní nevidí.
A najednou mi došlo, že moje půda je stará. Že celý ten dům je starý. Že kdysi mohl patřit někomu jinému, někomu, kdo tam stále je. Možná to, co jsem viděla, nebyl jen výplod mé fantazie. Možná to byl někdo, kdo tam kdysi žil. Nebo zemřel.
Od té doby jsem na půdu nevkročila. Ani jednou. A ani nemám v plánu tam někdy znovu jít. Ta pumpička na kolo? Už ji nepotřebuji. Můžu si koupit novou. Ale to, co jsem tam viděla, už nikdy nechci zažít. A co je nejhorší? Někdy, když je v noci ticho, mám pocit, že tam nahoře slyším kroky.
