Článek
Ve školce kreslil ploty, místo domečků, a v první třídě se učitelce svěřil, že nechce být kosmonaut, ale údržbář. Tehdy to všem připadalo roztomilé. Mně taky. Ale jak roky plynuly, začala jsem si všímat, že to s tím učením prostě není ono. Ne že by byl hloupý. Jen ho to prostě vůbec nezajímalo.
Snažila jsem se. Opravdu. Byla jsem ten typ mámy, co kupuje pracovní sešity, dělá s dítětem referáty a posílá ho na doučování. Jenže u Adama to bylo, jako bych mluvila na zeď. Dostal se s odřenýma ušima na střední školu – technickou –, ale bylo mi jasné, že tam to nebude jiné. A nebylo.
V prváku ještě jakž takž fungoval. Ve druháku už bylo poznat, že se tam drží silou vůle. A pak přišel třetí ročník. Sedli jsme si jednoho večera k večeři a on mi řekl, že na maturitu prostě nepůjde. Že mu to přijde zbytečné. Že stejně chce dělat se dřevem, s rukama. A že si už našel práci u známého v truhlářství.
„Mami, já se v tomhle fakt trápím. Mně to bere energii. Přijdu domů a jsem vyřízenej jen z toho, že jsem tam seděl. Já nechci čtyři roky čučet do knížek a na konci recitovat Němcovou.“
Zírala jsem na něj. Ne proto, že by mě překvapil – tušila jsem to už delší dobu. Ale protože se mi v hlavě ozval ten vnitřní hlas: Tak proto jsi ho vedla ke vzdělání? Kvůli tomuhle? A druhý hlas mu hned oponoval: A co když má pravdu? Co když jen nechce žít tvůj sen, ale svůj vlastní?
První týden jsem to nesla těžce. Večer jsem brečela do polštáře. V práci jsem to nikomu neřekla. Jen kamarádce, co má taky syna. Řekla mi: „No a co? Bude šťastnej. A to není málo.“ Tehdy jsem to ale ještě neviděla. V hlavě jsem pořád měla myšlenku, že bez maturity je člověk tak trochu… nedodělek. Však to říkával i můj táta.
Ale Adam byl šťastný. Vstal každý den v šest, šel makat, večer se vrátil domů unavený, ale s jiskrou v očích. Když mi začal ukazovat fotky židlí, které pomáhal vyrábět, a když si začal ruce natírat mastí na mozoly, došlo mi, že tohle je jeho život. A že není horší než ten můj. Je jen jiný.
Přijala jsem to. Ne hned. Ale postupně. Přestala jsem mu říkat, co všechno by mohl být, kdyby chtěl. Přestala jsem ho porovnávat s dětmi známých, co se hlásily na vysoké školy. Začala jsem ho víc poslouchat. A taky se trochu učit od něj – přijmout věci tak, jak jsou.
Dnes je to už rok. Adam maturitu nemá. Ale má práci, kterou miluje. Má lidi kolem sebe, co si ho váží. A má mě – mámu, která se naučila, že být dospělý neznamená nutně mít titul. Znamená to vědět, kdo jste. A stát si za tím. I když se to vaší mámě třeba úplně nehodí do krámu.
Ten příběh je skutečný. Zpracovaný na základě vyprávění. Případná jména byla pozměněna. Možná v sobě nosíte podobný. Jestli ano – napište ho. I kdyby jen sami sobě. Ať víte, že v tom nejste sami.
