Článek
Slunce, prázdniny, žádné povinnosti – nic nemohlo být lepší. A tak když začalo září, čekala jsem klasickou scénu: protáhlý obličej, povzdechy, jak je život nespravedlivý, a neochotné tahání aktovky ze skříně.
Jenže tentokrát bylo něco jinak. Seděl u stolu, klidně pil kakao a zcela vážně mi oznámil: „Já se do školy těším.“
Zastavila jsem se s hrnkem v ruce. Tohle jsem nečekala. Těší se? On? Do školy? Moje dítě, které vždycky počítalo poslední dny svobody a doufalo, že se snad zázrakem léto protáhne?
„Vážně?“ podívala jsem se na něj podezíravě. „Na co přesně se těšíš?“
Pokrčil rameny a pak mi naprosto klidně odpověděl. „No… konečně budu mít školní Wi-Fi.“
Přísahám, že jsem v tu chvíli málem spadla ze židle.
Musela jsem si tu větu zopakovat v hlavě ještě jednou. Školní Wi-Fi? To je to, co ho na škole láká? Ne kamarádi, ne přestávky, ne obědy, ne tělocvik? Obyčejný internet?
„Počkej… Cože?“ zeptala jsem se a trochu se zasmála, protože jsem si pořád nebyla jistá, jestli si dělá legraci.
„No jo,“ odpověděl naprosto vážně. „Celý den připojený, žádná omezená data, pořád online!“
Sedla jsem si naproti němu a chvíli na něj jen nevěřícně koukala. Tohle přece není normální. Celé dětství nám vtloukali do hlavy, že do školy se chodí kvůli vzdělání, kvůli učitelům, kvůli vědomostem… a teď tady sedí moje dítě a říká mi, že jediný důvod, proč se mu tam chce, je stabilní internet?
A pak mi to došlo. Oni už tu školu vnímají úplně jinak než my.
Vzpomněla jsem si, jak celé léto běhal s telefonem v ruce a neustále nadával: „Tady zase není signál!“ Když jsme byli na chatě, procházel se po zahradě s mobilem nad hlavou jako vědec v terénu. „Hledám lepší místo,“ vysvětlil mi. A když jsme byli na výletě? „Mami, nemůžeš zapnout hotspot? Mně se to nenačítá.“
A tak to bylo pořád. U babičky špatný internet. Na výletě pomalá data. U kamaráda doma slabá Wi-Fi. Celé prázdniny strávil v bojovém režimu, kde se střídala naděje s frustrací. A teď? Najednou měl před sebou devět měsíců stabilního připojení.
Uvědomila jsem si, že pro ně škola není jen místem, kde se učí. Je to jejich digitální základna. Už nepotřebují taháky na papírku – mají Google. Neposílají si tajné vzkazy složené do malých čtverečků – mají chat. Nemusí si šeptat drby po chodbách – všechno si píšou ve skupinách na Messengeru.
Zatímco já se kdysi do školy těšila na nové sešity, pastelky a propisky, oni se těší na rychlé připojení.
Neříkám, že mě to nepotrápilo. Měla jsem nutkání spustit dlouhý proslov o tom, jak jsme si my, děti devadesátek, hráli venku a psali dopisy na ruční papír, jak jsme museli číst knihy a hledat informace v encyklopediích, protože žádný internet nebyl. Ale pak mi došlo, že bych byla stejně směšná, jako když nám rodiče vyprávěli, že si jako malí museli hrát s klacíky a neměli televizi.
Časy se mění. Děti se mění. A my se s tím musíme smířit. Tak jsem se jen usmála a řekla: „Tak hlavně ať je ta Wi-Fi stabilní.“ A přísahám, že jsem viděla, jak se mu rozzářily oči.
