Článek
Na displeji svítil syn. Dvanáctiletý, chytrý kluk, co má rád hudbu, ale poslední dobou trochu bojuje s fyzikou. „Mami, jdu dneska na to doučování,“ řekl suverénně. „Petr říkal, že mi pomůže pochopit ty vzorce.“ A než jsem stihla cokoliv namítnout, už se loučil a zavěsil. Nebylo mi to podezřelé. Spíš jsem měla radost, že bere školu konečně vážně. V duchu jsem si říkala, že se asi konečně chytl. Vzala jsem si knížku, uvařila čaj a pustila se do klidného odpoledne. Ale pak se to stalo.
Zdi mají uši a taky basy
Po půl hodině se začaly ozývat zvláštní zvuky. Nejprve jen tlumené basy, pak úryvky zpěvu a potlesku. Zvuk přicházel skrz stěnu, přesně od sousedů, s nimiž máme propojený obývák. Nejdřív jsem tomu nevěnovala moc pozornosti. Soused je kytarista, občas si zahraje. Ale tohle bylo jiné. Hlasitější. Živější. A co víc, mezi smíchem a potleskem jsem slyšela i jiný, velmi známý hlas. „To je přece…,“ ztuhla jsem. Nechtěla jsem hned panikařit. Vzala jsem si svetr a vyšla na chodbu. Dveře od sousedova bytu byly pootevřené, světlo a smích doléhaly až ke mně. Zaklepala jsem.
Dveře otevřel soused s kytarou v ruce, v pozadí další dva kamarádi, reproduktor a… můj syn. V ruce plechovku coly, v očích nadšení, na sobě mikinu, kterou si bere jen na výjimečné události. Právě dohrávali jednu písničku. Zůstala jsem stát ve dveřích, trochu v šoku. Syn na mě jen vykulil oči a pak se rozesmál. „Mami, tohle je jen malý domácí koncert! Doučko bude zítra, fakt!“
Nezlobila jsem se. Ale…
Musela jsem se taky zasmát. Ten jeho výraz, ta radost… Byl to přesně ten druh klukoviny, kterou mu vlastně nelze mít za zlé. Ale i tak jsme si doma promluvili. O důvěře, o zodpovědnosti a taky o tom, že koncerty nejsou špatné, ale lhát kvůli nim není správné. Slíbil, že příště řekne pravdu. A já dodala, že když mi to přizná, možná ho na ten koncert i pustím. Jen bez toho „doučování“. Od té doby vím, že syn má talent nejen na hudbu, ale i na drobné výmluvy. A že někdy nejlepší kontrola není zákaz, ale obyčejné zaklepání na sousedovy dveře.
