Článek
Stalo se to minulý týden, když jsem si odskočila během polední pauzy koupit chleba. V naší čtvrti máme malé pekařství, kde pečou denně čerstvé. Chodím tam ráda - voní to tam kváskem, skořicí a pohodou. Až doteď. Ten den byl úplně obyčejný střední červnový den. Před pekařstvím seděly dvě starší dámy u kávy a tiše si povídaly. Na chodníku skákal malý kluk přes namalované panáky křídou, zatímco jeho maminka telefonovala opřená o lampu.
Nad vchodem do pekařství se houpal vybledlý červený nápis „Chléb náš vezdejší“ a já si vzpomněla, jak mi babička vždycky říkala, že když upadne chleba na zem, musím ho políbit, protože je to boží dar. Uvnitř stály dvě zákaznice přede mnou. Jedna si vybírala koláče a nemohla se rozhodnout mezi makovou a tvarohovou náplní (důvěrně známé dilema), druhá platila za dva rohlíky a malou bagetu. Když přišla řada na mě, usmála jsem se na prodavačku – asi čtyřicetiletou ženu s unavenou tváří a vlasy staženými do culíku.
„Dobrý den, prosím jeden kmínový chleba,“ řekla jsem. Sahala jsem po něm do koše a jak jsem ho brala do ruky, automaticky jsem ho trochu zmáčkla, abych zkontrolovala, jestli je kůrka křupavá. Je to takový můj zvyk – mám ráda, když chleba trochu odolává tlaku, když vydá ten správný zvuk praskání pod prsty. Kůrka má být jako dobrý člověk – navenek pevná, ale uvnitř měkká.
A pak se to stalo.
Prodavačka si mě změřila pohledem, ze kterého by i mléko v lednici zkyslo. „Tak si ten chleba neberte, když ho musíte takhle osahávat,“ pronesla tónem, který odsuzoval nejen můj dotek, ale pravděpodobně i celý můj morální profil. Zůstala jsem jak opařená. V pekařství se rozhostilo ticho. Druhá prodavačka za pultem zastavila v půlce pohybu skládání krabic a zákaznice za mnou si najednou začala nápadně prohlížet nabídku sladkého pečiva.
Stála jsem tam, s rukama stále na chlebu, a přemýšlela, co jsem udělala tak hrozného. Mačkala jsem chleba? Ano. Chtěla jsem si být jistá, že je čerstvý? Ano. Chtěla jsem kvalitní pečivo za své peníze? Samozřejmě. A za to si zasloužím veřejné pokárání?
„Já… omlouvám se,“ vypadlo ze mě rozpačitě. „Jen jsem chtěla zkontrolovat čerstvost.“
„Všechno je čerstvé,“ odsekla. „Nemusíte to mačkat.“
Odložila jsem chleba zpět do koše a vzala jiný. Tentokrát jsem se kůrky ani nedotkla. Prodavačka ho zabalila, namarkovala, a já zaplatila. Celou dobu jsem cítila, jak mi hoří tváře. Když jsem odcházela, nemohla jsem se zbavit pocitu, že všichni v obchodě pozorují moje záda a mlčky mě soudí jako tu, která osahává pečivo.
Cestou zpátky do práce jsem přemýšlela, proč mě ta situace tak rozhodila. Vždyť to byla jen drobnost, banální výměna slov. Jenže nebyla. Uvědomila jsem si, že to nebylo o chlebu. Bylo to o důstojnosti. O tom, jak snadno můžeme jeden druhého ponížit, i když to třeba nemyslíme zle.
Ten den jsem chleba nesnědla. Ležel na kuchyňské lince až do večera, a pak jsem z něj udělala topinky. Chutnal trochu hořce, možná jen v mé hlavě.
Od té doby jsem v tom pekařství nebyla. Chodím raději do supermarketu o tři ulice dál. Vybírám si pečivo z regálů a nikdo mě při tom nepozoruje. Je tam větší anonymita, ale taky méně lidského kontaktu. A já si uvědomuji, že mi chybí ta vůně čerstvého pečiva, která vás obejme hned ve dveřích, i ten pocit, že podporuju malý lokální podnik.
Přemýšlím, jestli se někdy vrátím. Možná ano. Možná budu stát frontu a čekat, až mě oblouží druhá prodavačka. Nebo možná najdu odvahu jít znovu k té samé a třeba zjistím, že měla jen špatný den. Že i ona je jen člověk, který někdy řekne něco, čeho potom lituje.
Protože to je na lidech to nejkrásnější i nejtěžší – jsme nedokonalí. Někdy křupeme jako čerstvá kůrka, někdy jsme měkcí a poddajní jako střídka. A někdy, když nás někdo zmáčkne v ten nesprávný okamžik, se prostě rozdrobíme.
