Článek
„Pamatuju si, jak mi táta vždycky říkal, že chlap nemá čas na nějaké romantické nesmysly. Že musí pracovat a zajistit rodinu,“ vzpomíná pětatřicetiletý Marek na dětství. Jeho otec Jan byl tvrdý chlap, který celý život pracoval jako stavbyvedoucí. Domů chodil unavený a na nějaké projevy náklonnosti nebyl prostor. „Máma se snažila ten chlad nějak vyvažovat, ale měla to těžké. Táta byl dominantní a jeho slovo bylo zákon,“ vysvětluje mladší z dvojice.
Jan zastával tradiční rozdělení rolí – muž vydělává, žena se stará o domácnost. City byly považovány za slabost. „Kdykoli jsem jako dítě přišel s nějakým problémem, řekl mi, ať se nechováním jako bába. Když jsme se v pubertě zamiloval, vysmál se mi, že na takové hlouposti budu mít čas, až vystuduju a najdu si pořádnou práci,“ popisuje Marek otcův přístup.
Rodinné dědictví
Není divu, že takový přístup zanechal stopy i na Markově životě. Do svých třiceti let měl jen krátkodobé vztahy, které vždy skončily stejně – partnerky mu vyčítaly citový chlad a nedostatek času. „Vždycky jsem si uvědomoval, že opakuju otcovy vzorce. Ale nějak jsem si s tím neuměl poradit. Když se vám od dětství vtlouká do hlavy, že emoce jsou slabost, těžko se toho zbavuje,“ přiznává upřímně.
Zlom přišel, když potkal svou současnou manželku Kateřinu. „Byla jiná než ostatní. Nenechala se odbýt. Řekla mi přímo, že se mnou chce být, ale ne za cenu, že bude s robotem bez emocí,“ usmívá se při vzpomínce. Díky její trpělivosti a také díky terapii, na kterou začal docházet, se Marek postupně učil projevovat city a budovat skutečný vztah.
Ironie osudu
Mezitím se v životě jeho otce odehrávalo drama. Janova manželka, Markova matka, se po čtyřiceti letech společného života rozhodla odejít. „Máma řekla, že už toho má dost. Že celý život čekala, až táta změní přístup, dá jí najevo lásku, ale že už nemá sílu čekat,“ vypráví Marek o překvapivém rozhodnutí své matky. Jan zůstal sám v velkém domě, který celý život budoval. Odchod manželky ho zasáhl způsobem, který nikdo nečekal. „Najednou nevěděl, co má dělat. Celý život fungoval v režimu práce-domov, kde o něj bylo postaráno. Teď byl najednou ztracený,“ popisuje syn otcův stav.
K Markově překvapení mu jednoho dne zavolal otec s prosbou o setkání. „Když jsme seděli v kavárně, málem jsem ho nepoznal. Zhubený, nevyspalý, vypadal o dvacet let starší,“ vzpomíná na jejich setkání. A pak přišla slova, která by od svého otce nikdy nečekal. „Víš, celý život jsem to dělal blbě. Myslel jsem, že když budu tvrdě pracovat a zajistím rodinu materiálně, tak je to to nejdůležitější. Ale teď jsem sám. A všechny ty peníze a dům jsou mi k ničemu,“ cituje Marek otce. Jan dokonce přiznal, že má strach, že už zůstane navždy sám, protože nikdy neinvestoval čas do přátelství ani do vztahu se svou ženou.
Pro Marka byla otcova proměna šokující. Muž, který ho celý život učil, že city jsou slabost, před ním seděl zlomený a plný lítosti. „Upřímně, měl jsem smíšené pocity. Na jednu stranu jsem cítil satisfakci, že život mu ukázal, jak se mýlil. Na druhou stranu mi ho bylo líto. Je to pořád můj táta,“ přiznává. Markova manželka Kateřina byla tou, která navrhla, aby Jana pozvali na večeři. „Řekla mi něco, co mě zasáhlo – že zlomený muž potřebuje rodinu víc než cokoli jiného. A že je na mně, jestli dokážu přerušit ten kruh odcizení, který táta začal,“ vypráví Marek o manželčině moudrosti.
Nový začátek v pokročilém věku
Dnes, po dvou letech od onoho setkání v kavárně, je situace jiná. Jan se učí být součástí rodiny novým způsobem. Pomáhá hlídat vnoučata, Markovi synovi a dceři. A překvapivě se v této roli našel. „Nikdy bych nevěřil, že uvidím tátu, jak si hraje na koníčky nebo čte pohádky. Ale dělá to. A co víc, je v tom docela dobrý,“ směje se Marek.
Jan dokonce začal chodit na taneční kurzy pro seniory, kde nedávno potkal sympatickou vdovu. „Neříkám, že je to láska jeho života, ale vidím, jak ožil. Jak se učí věci, které celý život ignoroval – naslouchat, vyjádřit zájem, být tu pro někoho jiného než pro sebe,“ hodnotí syn.
Pro Marka je otcova proměna důkazem, že nikdy není pozdě změnit svůj přístup k životu. „Možná mi táta celý život říkal, že na lásku není čas. Ale teď vidí, že bez lásky je čas jen prázdným plynutím hodin,“ uzavírá zamyšleně.
Zdroj: autorský článek
