Článek
„Kde je Petr?“ zeptal se bez pozdravu a protlačil se kolem mě do bytu. V tu chvíli jsem věděla, že je zle. Tchán k nám nikdy nechodí bez pozvání. A už vůbec ne s takovým výrazem ve tváři. Snažila jsem se zachovat klid. „Petr je ještě v práci,“ odpověděla jsem a doufala, že se mi netřese hlas. Tchán se posadil do křesla a probodával mě pohledem. „Tak to si na něj počkám,“ prohlásil.
V hlavě se mi rozjel kolotoč myšlenek. Co se stalo? Proč je tady? A proč vypadá, jako by chtěl někoho zabít? Snažila jsem se vzpomenout, jestli jsme s Petrem něco neprovedli. Nezaplatili jsme snad nějaký účet? Zapomněli jsme na nějaké rodinné výročí? Tchán seděl mlčky a já jsem se potila čím dál víc. Nabídla jsem mu kávu, ale jen zavrtěl hlavou. Ticho v bytě by se dalo krájet. Minuty se vlekly jako hodiny a já jsem toužila po tom, aby se Petr vrátil domů. Ať už je to cokoliv, ať to řeší on.
Konečně se ozvalo otočení klíče v zámku. Petr vešel do bytu s úsměvem, který mu okamžitě zmizel z tváře, když uviděl svého otce. „Tati? Co tady děláš?“ zeptal se překvapeně. Tchán vstal z křesla a já jsem instinktivně couvla o krok zpět. „Víš moc dobře, proč jsem tady,“ zavrčel. „Jak jsi mohl?“
Petr vypadal zmateně. „O čem to mluvíš?“ „O té půjčce!“ vybuchl tchán. „O těch penězích, co jsi si vzal z rodinného účtu!“ V tu chvíli jsem cítila, jak mi tuhne krev v žilách. Jaká půjčka? Jaký rodinný účet? Petr zbledl a já jsem věděla, že je to pravda. Něco udělal. Něco, o čem jsem nevěděla. „Tati, já ti to můžu vysvětlit,“ začal Petr, ale tchán ho přerušil.
„Vysvětlit? Ty jsi vzal peníze, které jsme šetřili na máminu operaci! Jak jsi mohl být tak sobecký?“ Stála jsem tam jako solný sloup. Nemohla jsem uvěřit tomu, co slyším. Petr, můj Petr, vzal peníze na operaci své mámy? Proč? A proč mi o tom neřekl? Tchán pokračoval v křiku a já jsem cítila, jak se mi do očí derou slzy. Ne z lítosti nad Petrem, ale z pocitu zrady. Jak mi mohl něco takového zatajit? Vždyť jsme si slíbili, že budeme k sobě vždycky upřímní.
Je to smutný obraz dnešních vztahů. Partneři, kteří si zatajují důležité věci. Partneři, kteří jsou schopni okrást vlastní rodinu. A pak se diví, že vztah nefunguje. Že se partnerka cítí podvedená. Že chce odejít. Teď sedím v ložnici, zatímco Petr s tchánem „řeší situaci“ v obýváku. Přemýšlím, co bude dál. Můžu mu ještě někdy věřit? Můžu s ním zůstat, když vím, že je schopen něčeho takového.
Nevím, co bude zítra. Nevím, jestli dokážu Petrovi odpustit. Ale jedno vím jistě - už nikdy to nebude jako dřív. Ten nečekaný příchod tchána změnil všechno. A já se bojím, že některé věci už nepůjdou vrátit zpět.
