Článek
A v mém případě to znamenalo především jeho matku Jarmilu - ženu s neochvějným přesvědčením, že ona vždycky ví nejlépe, jak by se věci měly dělat. Zvlášť ty, které se týkají jejího jediného syna.
První roky jsem se snažila. Opravdu snažila. Vařila jsem přesně podle receptů, které mi dala. Poslouchala jsem hodiny o tom, jak Milan jako malý miloval její buchty, a pak jsem se je pokoušela upéct podle jejích instrukcí. Uklízela jsem před každou její návštěvou jako smyslů zbavená, abych neslyšela poznámky o tom, jak „za jejích mladých let“ se prach stíral každý den. A když se nám narodila Eliška, snažila jsem se s noblesou přijímat rady, jak mám kojit, přebalovat a uspávat, i když jsem na mateřské já, ne ona.
Jenže člověk může být tolerantní jen do určité míry. Ten zlomový bod přišel minulý měsíc. Milan byl na služební cestě a já zůstala sama s naší tříletou dcerou a hromadou práce, kterou jsem si vzala domů. Jarmila se nabídla, že přijede „pomoct“. Kdo by tušil, že její definice pomoci znamená sedět v mém obýváku, pít můj čaj a kritizovat všechno od uspořádání kuchyňských skříněk až po to, jak často měním Elišce oblečení.
Ten den jsem nestíhala nic. Práce se kupila, Eliška byla nemocná a dožadovala se pozornosti, a já jsem běhala mezi počítačem, kuchyní a dětským pokojem jako splašená. Nestihla jsem ani ten ráno naplánovaný úklid, ani praní, které se vršilo v koši v koupelně. A samozřejmě, že si toho všimla. Když odcházela, zastavila se ve dveřích a s tím svým typickým pohledem přes brýle pronesla: „Víš, miláčku, měla bys prát častěji. Nevypadá to dobře, když má někdo doma tolik špinavého prádla. Co by si pomysleli lidi, kdyby to viděli?“
Zavřela jsem za ní dveře a opřela se o ně. V hlavě mi bouřilo. Lidi? Jací lidi? Kdo kromě ní a mé rodiny chodí kontrolovat můj koš na prádlo? A proč bych se vůbec měla starat o to, co si o mém prádle kdo myslí?
Ten večer, když Eliška konečně usnula, jsem seděla v kuchyni s hrnkem čaje a přemýšlela o tom, co se vlastně stalo. Nebylo to jen o tom prádle. Bylo to o těch pěti letech drobných poznámek, nevyžádaných rad, nenápadných srovnávání s tím, jak to „správně“ dělala ona. O těch pěti letech, kdy jsem se snažila zavděčit ženě, která mě nikdy nebude považovat za dost dobrou pro svého syna.
Najednou mi přišlo směšné, jak moc jsem se snažila získat její uznání. Jak moc jsem dovolila, aby její slova určovala, jak se cítím sama se sebou. A uvědomila jsem si, že už nechci žít pod tímto tlakem. Není to zdravé ani pro mě, ani pro Elišku, která se dívá, jak její máma ustupuje a vždy uhýbá babičce z cesty.
O dva dny později, když jsem konečně našla chvilku na praní, jsem dostala nápad. Byl to moment slabosti, okamžik vzpoury, který normálně potlačuji. Ale tentokrát jsem se neudržela. Vzala jsem krabici od bot, vyložila ji igelitovým sáčkem, a pak do ní vložila pár kousků špinavého prádla – Milanovy ponožky po fotbale, Eliščino tričko umazané od čokolády, moje tílko od cvičení. Navrch jsem položila lístek: „Drahá Jarmilo, když ti tolik záleží na mém špinavém prádle, tady je pár kousků. Můžeš ho vyprat, jak často uznáš za vhodné. S láskou, Tereza.“
Krabici jsem zabalila do balicího papíru, převázala stužkou a poslala poštou. Když jsem ji odevzdávala na poště, cítila jsem směsici emocí – úzkost, pobavení, osvobození. Věděla jsem, že to není zrovna zralý způsob, jak řešit konflikt, ale po pěti letech potlačovaných pocitů to bylo jako nadechnout se po dlouhém pobytu pod vodou.
Milan se o mém činu dozvěděl o pár dní později od své matky. Čekala jsem bouři, výčitky, možná i hádku. Místo toho se posadil na pohovku, objal mě kolem ramen a rozesmál se. „Víš, že jí to nejdřív nepřišlo vůbec vtipné?“ řekl po chvíli. „Ale pak se začala smát taky. Říkala, že jsi blázen, ale že se jí líbí, že máš odvahu.“
Vztahy s tchyní se nezmění přes noc. Ani po jednom balíčku špinavého prádla. Ale něco se změnilo – v ní, ve mně, v nás. Už není ta neomylná autorita a já nejsem jen ta, co se snaží zavděčit. Jsme dvě ženy, které mají rády stejného muže a malou holčičku, a které se učí respektovat své hranice.
A mimochodem, od té doby mi už ani jednou neřekla, jak často bych měla prát. Myslím, že se bojí, co bych jí mohla poslat příště.
