Článek
Byla to oslava narozenin mé dcery a já chtěla, aby si ten den pamatovala. Nic velkolepého, žádná pronajatá restaurace, jen rodina, pár přátel, hezká výzdoba doma a dobré jídlo. Dělala jsem obložené mísy, chystala dětem domácí limonádu, balila dárky a mezitím po očku sledovala troubu, jestli korpus hezky kyne. Dort jsem pak zdobila do noci, aby měl čas se rozležet. Těšila jsem se, až ho vyndám z lednice, až se na něj podívají hosté, až ho dcera uvidí. Těšila jsem se prostě na celý den.
Tchyně přijela mezi prvními. Přinesla květinu, kabelku odložila do chodby a hned se hrnula do kuchyně. Je to její styl – kontrolovat, komentovat, u všeho být. Zvykla jsem si, že ji nezměním, ale pořád mám někde uvnitř tu malou naději, že se občas dokáže kousnout do jazyka. Jenže to jsem se, jako už tolikrát, mýlila. Stačilo pár minut a slyšela jsem první poznámky. Proč je stůl takhle prostřený, proč nemám radši klasické chlebíčky, a že ty sklenice na limonádu vypadají jak z Pinterestu. Jenže to, co následovalo, bych nečekala ani v nejdivočejší fantazii.
Šla si prý něco dát do lednice. Věděla, že je tam dort, vždyť jsem o něm mluvila. A přesto ho otevřela, vytáhla na kraj a řekla, že se podívá, jak jsem to patlala. V tu chvíli jsem zrovna nosila do obýváku tác s jednohubkami, a když jsem se otočila zpátky, stála nad dortem a jedním gestem – jakoby náhodou, ale dost nešikovně – ho rukou shodila. Talíř se sklouzl a celá horní vrstva dortu skončila na dveřích lednice. Přiběhla jsem k ní a zůstala stát s pusou dokořán. Ani ne proto, že se to stalo, ale jak se tvářila. Bez výrazu, žádné „promiň“, žádné „pomůžu ti to napravit“. Jen suše řekla: „No tak to se nepovedlo. Tohle se ti teda fakt nepovedlo.“
Byla jsem v šoku. Opatrně jsem ten zbytek zachraňovala, pokusila se dort trochu narovnat, vyhladit krém, zakrýt to ovocem. Ale věděla jsem, že to není ono. Na oslavě jsem pak dort stejně donesla – nechtěla jsem dceři kazit den, a děti stejně sladké milují, ať to vypadá jakkoli. Ale když přišla řeč na to, co se stalo, tchyně se rozjela naplno. Prý to stejně byl „nějakej ten hipsterskej výmysl“, že dřív se dělaly normální dorty s krémem a čokoládou, ne takovýhle „moderní výstřelky, co vypadají jak papírová maketa“. Prý to není hezký, ani chutný, a že mi to snad udělala laskavost.
Tohle už nebyl jen útok na dort. Bylo to něco víc. Náraz do všeho, co dělám s láskou, co tvořím, co mě baví. Všechno to, co se snažím dělat hezky, pro druhé, s citem – a ona to zničí během minuty a ještě mě urazí. Slušně jsem jí odpověděla, že dort není hnusný, jen není podle jejího gusta. Ale v hlavě mi zůstaly viset slova, která pronesla později, když jsem jí nabídla kousek. „Díky, nechci. Já nemám ráda takový ty moderní věci, co vypadají hezky jen na Instagramu.“ S tím se zvedla, a než jsem stihla cokoliv říct, už šla zpátky do obýváku. Uklidit po sobě samozřejmě neměla potřebu.
Ten večer jsem si slíbila, že už se nenechám takhle zranit. Že se nenechám shazovat jen proto, že někdo nedokáže zkousnout, že něco dělám jinak než on. Není to o dortu. Je to o tom, že někteří lidé berou lásku, snahu a energii druhých jako něco, co můžou pošlapat, aniž by to považovali za problém. A nejhorší je, když to udělá někdo z rodiny. Protože přesně od nich člověk čeká, že ho podrží. A ne že mu to schválně shodí – doslova i obrazně.
