Článek
Moje tchyně byla z těch, co si na první pohled nepotrpí na kontrolu, ale jak se říká – čím víc klidu na povrchu, tím větší výbušnina uvnitř. Jmenuje se Miluše a je jí šedesát tři. Vypadá jako žena, co vždycky ví, co má říct, i když by bylo lepší mlčet. Do našeho bytu chodí „na kafe“ zhruba jednou týdně, a pokaždé zanechá nenápadný vzkaz – tu shrnutý koberec („byl trochu křivě“), jindy umyté zrcadlo („měla jsem u sebe hadřík“), občas i přerovnanou poličku s kořením („šlo to líp“). Já se tvářím, že si toho nevšímám. Je to taková tichá dohoda – ona dělá, že pomáhá, já dělám, že mě to neuráží.
Ten den začal jako každý jiný. Manžel byl v práci, děti ve škole a Miluše přišla „jen na chviličku“. Kávovar zasyčel, jako by tušil, že to dnes nebude jen o sušenkách a drbech. Sedla si ke stolu, sundala kabát a já si všimla, že má na sobě nový svetřík – patrně z nějakého obskurního televizního butiku. Udělala jsem jí kafe, ona zůstala sama v kuchyni a já odběhla na chvíli do ložnice. Ta chvíle, jak se později ukázalo, byla osudová.
Když jsem se vrátila, seděla stále u stolu, ale něco bylo jinak. Měla výraz jako komisař Colombo těsně před rozuzlením případu. Držela hrnek oběma rukama, ale nedívala se na něj. Dívala se na mě. A pak pronesla větu, která mi ještě teď zní v uších:
„Víš, Jani, když jsem hledala ručník na utření hrnku, otevřela jsem omylem tu skříň u postele. A něco mi tam upoutalo pozornost.“
Ztuhla jsem. Skříň u postele. Moje soukromé útočiště. Místo, kam schovávám věci, které nepatří nikomu jinému než mně – dopisy z minulosti, fotky z doby, kdy jsem měla víc času i odvahy, a jednu krabičku… ano, tu krabičku.
„Všimla jsem si takové pěkné krabičky s červeným víkem,“ pokračovala nevinně. „Řekla bych, že to není úplně běžné balení kosmetiky.“
Ona to nebyla kosmetika. Byla to moje soukromá krabička s dopisy od bývalého. Takové ty, co člověk nikdy neposílá, jen si je píše pro sebe, aby nezapomněl, kdo byl. A taky tam bylo pár fotek. Starých, trochu moc osobních. Pro mě terapeutické. Pro tchyni – zřejmě nástroj.
„Víš, já nic neříkám,“ dodala s úsměvem, „ale tvůj muž by asi nebyl moc rád, kdyby věděl, že si schováváš staré city.“
V tu chvíli jsem věděla, že to není jen poznámka. To byl začátek něčeho nového. A ne zrovna příjemného.
Od toho dne se Miluše začala objevovat častěji. Ne jako přízrak, spíš jako daňová kontrola. Najednou chtěla pomáhat víc. Umýt okna. Převléct postel. Dokonce nabídla, že nám udělá kompletní revizi šatníku. Já jen tiše seděla a v hlavě mi běželo: Tak takhle vypadá vydírání po česku. S cukrem do kafe a úsměvem na tváři.
Jednou se dokonce zmínila, že by bylo „vhodné“ přepsat nějaký pozemek po jejím manželovi na naše děti. „Aby to bylo spravedlivé, víš, když jsi tak krásně rodinně založená.“ Nebyla to žádost. Byla to nabídka, která se neodmítá.
Začala jsem mít pocit, že mě drží v šachu něčím, co vlastně ani není hrozné – ale jen proto, že to může být překrouceno. Sama dobře ví, že ty dopisy nejsou důkazem ničeho, ale ve správné chvíli by mohly znamenat dost. A ona tu chvíli očividně hledá.
Co na to můj muž? Nic. Nemám odvahu mu to říct. Nechci, aby si myslel, že jsem měla v hlavě někoho jiného. I když jsem neměla. Bylo to jen bezpečné místo pro vzpomínky. Teď je z toho zbraň.
Miluše dál chodí. Pořád s úsměvem. A já přemýšlím, jestli není čas ji do té skříně jednou opravdu zavřít. Aspoň na chvíli. Aby pochopila, jaké to je – když někdo vnikne tam, kam nemá. Jenže já jsem slušně vychovaná. Tak dělám to, co se u nás dělá běžně – zatínám zuby a čekám, kdy přijde další poznámka „mezi řečí“.
Ale jedno vím jistě. Od teď už nebudu mít žádné krabičky. Všechno, co se dá použít proti mně, půjde na dno mrazáku. Mezi staré langoše a kuřecí vývar. Protože jediná jistota je, že se tam Miluše nikdy nepodívá.
