Článek
Jeho maminka mě nikdy nepřijala úplně srdečně, ale říkala jsem si, že si na sebe zvykneme. Jenže s každým dalším týdnem se ze mě v jejích očích stávala spíš pomocnice než snacha. „Když jsi doma, mohla bys aspoň něco uvařit,“ slyšela jsem už první týden. A tak jsem začala. Nejprve snídaně, pak obědy, úklid kuchyně. Nešlo o žádnou domluvu, spíš se to začalo dít samo.
Když jsem neudělala, bylo poznat, že je ticho výmluvnější než jakákoli slova. Občas přehodila prádlo ze sušáku, pak ho ale začala věšet tak, abych „viděla, jak se to dělá správně“. A já jsem tiše přikyvovala.
Brzy to došlo tak daleko, že když jsme seděli všichni u stolu, vstávala jsem jen já. Káva? Talíře? Uklidit? Ani jsem se nenadála a stala se ze mě stálá obsluha domácnosti. Manžel to bral jako samozřejmost. „Máma je zvyklá, že to má všechno pod kontrolou. Je to stará škola.“ Možná ano. Ale někde musí být hranice.
To, co se stalo tuhle neděli, mě dostalo. Vařila jsem oběd pro celou rodinu, včetně její sestry a neteří. Byla to improvizace, ale dala jsem si záležet. A když jsme konečně seděli u stolu, tchýně se na mě podívala a pronesla: „Mohla bys tu omáčku příště dělat jinak. Takhle nám chutnala víc ta kupovaná od Vitany.“
Všichni ztichli. Nevím, jestli to řekla bez rozmyslu, nebo to měla připravené. Ale mě to zlomilo. Takhle veřejně, přede všemi… Až mi bylo hanba, že jsem se tak snažila. Nečekala jsem vděčnost, ale lidskost. A právě ta mi chyběla. Ticho, které následovalo, mluvilo za vše. Sestra tchyně se omluvně usmála. Manžel se tvářil, jako že neslyší. A mě došlo, že už takhle nechci dál.
Po obědě jsem si vzala bundu a šla na procházku. Potřebovala jsem si to v hlavě srovnat. Už nejsem ta, která bude dělat, co se po ní chce, bez otázky proč. Vím, že změna nebude jednoduchá, ale někde se začít musí. A začínám právě teď.
