„To je pět halířů rozdíl, paninko,“ řekl mi muž u pokladny s výrazem, že přeháním

Stála jsem tam jak opařená, s peněženkou v ruce a s pocitem, že jsem právě byla ponížena před celou frontou lidí. Nepotřebovala jsem těch pět halířů, co mi chyběly do celkové částky. Šlo mi jen o princip. O to, že mě ta pokladní mohla upozornit normálně, ne takovým tónem, jako bych byla dítě, které něco provedlo. „Paninko,“ to slovo mi znělo v hlavě ještě dlouho potom. Komu říká „paninko"? Jsem dospělá žena, které bude za měsíc čtyřicet. Mám dvě děti, hypotéku a práci, ve které mě respektují. A tady si na mě dovolí takový tón kvůli pěti halířům?

Byla to úplně běžná sobota. Dopoledne jsem odvezla děti na kroužky, pak rychle nakoupit, než je zase povezu domů. Ten obchod jsem měla vyhlédnutý dlouho. Malé pekařství na rohu ulice, kde jsem nikdy předtím nebyla. Vonělo to tam čerstvým pečivem a kávou, přesně jak má malé pekařství vonět. Měli tam i domácí limonády, a tak jsem si řekla, že dětem koupím něco na zub a sobě kávu. Vzala jsem dva koláče pro Jakuba a Elišku, pro sebe croissant a kávu s sebou.

Frontu tvořili přede mnou dva lidé. Starší paní, která nakupovala rohlíky na celý víkend, a pán, který vypadal, že se právě vrátil z ranního běhu. Mezitím jsem v telefonu kontrolovala čas. Za patnáct minut jsem měla být zpátky před tělocvičnou, kde končil Jakubův trénink. Pořád jsem to stíhala, ale jen tak tak.

Když jsem se konečně dostala na řadu, pokladní mi namarkovala zboží a řekl částku: „Sto třicet pět korun a pět halířů.“ Podala jsem mu dvě stokoruny s tím, že na vrácení počkám. Vzal bankovky, vrátil mi drobné, a já je bez počítání strčila do peněženky. Už jsem se otáčela k odchodu, když na mě zavolal: „Počkejte, ještě mi dlužíte pět halířů!“

Zůstala jsem stát s otevřenou pusou. „Cože? Pět halířů?“ zeptala jsem se zmateně.

„Ano, paninko, bylo to sto třicet pět korun a pět halířů,“ odpověděl s výrazem, jako bych se pokoušela obchod okrást.

Otevřela jsem peněženku a začala se v ní přehrabovat. „Nemám drobné,“ řekla jsem po chvíli. A pak jsem to vyslovila – větu, která mi přinesla ten pohled plný povýšenosti: „Nemůžete to zaokrouhlit? Je to přece jen pět halířů.“

Muž si povzdechl, jako by slyšel tu nejhloupější věc na světě. „To je pět halířů rozdíl, paninko,“ řekl mi s výrazem, že přeháním. „Nemůžu jen tak zaokrouhlovat, to bychom se nedobrali.“

Dva lidé za mnou začali netrpělivě přešlapovat. Cítila jsem, jak mi červenají tváře. Vytáhla jsem drobné, které jsem předtím přehlédla, našla mezi nimi padesátihaléř a položila ho na pult. „Tady máte. Vrácení si nechte,“ řekla jsem a rychle odešla.

V autě jsem položila tašku s pečivem na sedadlo spolujezdce a zjistila, že se mi třesou ruce. Nebyla jsem naštvaná kvůli těm pěti halířům. Byla jsem naštvaná kvůli tomu „paninko“, kvůli tónu, kvůli pohledu. Celou cestu k tělocvičně jsem přemýšlela, proč mě to tak rozčílilo. Vždyť to byla taková malichernost.

Když jsem vyzvedla Jakuba, zeptal se mě, co jsem koupila. Vytáhla jsem koláče a vyprávěla mu, co se stalo. Očekávala jsem, že se zasměje a řekne něco jako „Mami, to je ale hloupost, zlobit se kvůli pěti halířům.“ Místo toho se na mě podíval svýma vážnýma jedenáctiletýma očima a řekl: „Ten pán byl ale divný. Vždyť halíře už dávno nejsou.“

A měl pravdu. Halíře už dávno nejsou v oběhu. Zaokrouhluje se na koruny. Takže ten muž neměl vůbec právo po mně chtít pět halířů – ani padesát. Celou tu dobu jsem se cítila trapně, a přitom jsem byla v právu.

Kdybych byla kurážnější, vrátila bych se tam a řekla mu to. Že ty halíře neexistují, že mě nemá právo ponižovat a že „paninko“ není způsob, jakým by měl mluvit se zákazníky. Ale neudělala jsem to. Místo toho jsem se rozhodla, že do toho pekařství už nikdy nevkročím.

Jsou to takové malé každodenní křivdy, které si nosíme s sebou. Pět halířů, povýšený tón, jedno slovo. Maličkosti, které nám můžou zkazit celý den. Ale taky nám můžou něco připomenout – třeba to, že si zasloužíme respekt bez ohledu na to, kolik drobných máme v peněžence.