Článek
A přesně to se mi přihodilo minulý týden, když jsem si šel sednout do nové kavárny, která vypadala na první pohled stylově a příjemně. Zvenku lákavá, uvnitř chladná Kavárna se tvářila jako místo, kde to voní po vanilce, všechno je světlé, čisté, s milou obsluhou a výběrovou kávou. Uvnitř byla jen hrstka lidí, ticho, klid. Ideální kombinace. Usadil jsem se u okna, vytáhl notebook a během chvíle ke mně přistoupila servírka. Mladá, usměvavá, možná trochu ztracená, ale ochotná. Objednal jsem si cappuccino a sklenici vody. Nečekal jsem žádný zázrak – jen poctivou, horkou kávu, jak má být.
Když mi ji po pár minutách přinesla, nejdřív jsem si říkal, že vypadá docela dobře. Pěna držela, šálek byl pěkný, všechno vypadalo na jedničku. Jenže hned po prvním doušku jsem zpozorněl. Káva byla vlažná. Ne osvěžující jako ledová, ne horká jako čerstvě připravená. Prostě taková podivně studená sprcha – ani ryba, ani rak.
Toto mám opravdu vypít za tu cenu?
Opravdu to mám vypít? Chvíli jsem si říkal, že to nebudu řešit. Třeba měli poruchu na stroji. Třeba baristka zapomněla. Třeba to není tak hrozné. Ale pak přišel k baru jiný zákazník – postarší muž, který si objednal espresso. A jeho reakce mě utvrdila v tom, že problém není ve mně.
„Tohle kafe je studené, to mám pít ledovou sprchu?“ ozvalo se napůl rozhořčeně, napůl pobaveně od pultu. Servírka trochu znejistěla, něco koktala, že to asi nějak spadla teplota, že se omlouvá. A nabídla, že mu připraví nové. Muž kývl, ale bylo vidět, že je otrávený. A já taky. Měl jsem chuť se zvednout, dojít tam taky a říct, že to moje cappuccino chutná, jako kdyby ho někdo připravil před hodinou.
Co se stalo s obyčejnou horkou kávou? Nepatřím k těm, kteří by v kavárnách hledali michelinské zážitky. Stačí mi normální servis, ochotný personál a dobře připravená káva. Nepotřebuju srdíčko z mléčné pěny, stačí mi, když se napiju a ucítím teplo. Jenže poslední dobou se začínám ptát, co se stalo s úplně obyčejnými věcmi. Proč se někde nedá dostat ani káva, která má teplotu vyšší než tělesnou?
Ten den jsem se rozhodl zůstat – měl jsem spoustu práce a nechtěl jsem hledat jiné místo. Kafe jsem dopil, ale bylo to spíš z nutnosti než z potěšení. A ten pocit, že jsem si zaplatil za něco, co nedostálo ani nejzákladnější představě o kvalitě, ve mně zůstal ještě dlouho. O pár dní později jsem šel kolem a zahlédl u výlohy papír s nápisem „Hledáme baristu“. Tak možná se to brzy zlepší. Nebo taky ne.
Není to detail, nebo možná ano?
Je to detail? Možná. Ale štve to Někdo by řekl, že řeším blbosti. Že přece o nic nejde, že to byla jen káva, kterou jsem mohl přestat pít a odejít jinam. Ale přesně na těchto drobnostech poznáte, jak si podnik váží hostů. Když se podává studená káva a nikomu to nevadí, není to jen o kávě. Je to o přístupu, o standardu, o tom, co jsme ochotni tolerovat.
A stejně tak mě zaráží i ta reakce – místo omluvy přijde nejisté koktání, jako by zákazník byl přítěž, ne platící host. Nechci být tím, kdo dělá scény kvůli kávě. Ale zároveň nechci být tím, kdo za tichého souhlasu vypije cokoliv, co mu předloží, jen aby nevybočil z řady.
Znamení doby? Možná to byla jen smůla. Možná nová kavárna teprve hledá, jak fungovat. Ale podobných drobných zklamání je kolem čím dál víc. Když si člověk zaplatí za jednoduchou službu, měl by ji dostat v odpovídající kvalitě – a horká káva opravdu není luxusní požadavek. Ale možná se to dnes bere jinak. Možná jsme si zvykli, že za peníze nedostáváme ani samozřejmosti.
A tak si příště dám kávu doma. Horkou, voňavou, obyčejnou. A bez ledové sprchy.
