Článek
Ulice plné lidí, dvoupatrové autobusy, které se řítí po levé straně silnice, červené telefonní budky, které už nikdo nepoužívá, a pach fish and chips linoucí se z každého druhého bistra. A pak jste tam vy – turista, který se snaží neztratit a současně nezačít brečet nad tím, jak drahá tahle sranda vlastně je.
Já jsem si myslela, že jsem připravená. Měla jsem naplánovanou trasu, věděla jsem, co chci vidět, kde si dám kávu, kde si koupím suvenýry. Jenže Londýn není Praha. Tady stačí jeden špatný krok a najednou zjistíte, že vám účet krvácí a vy jste za jeden den přišli o tolik peněz, že se vám dělá špatně.
První chyba přišla hned po příletu. Člověk si říká, že taxík z letiště si nevezme, protože není blázen, ale jakmile vidí tu změť autobusů a vlaků, začne pochybovat. A pak si řekne: „Dám si Uber, to je bezpečná varianta.“ Jo, jasně. Když mi po cestě z Heathrow přišla částka, kterou jsem zaplatila, na chvíli jsem si myslela, že si koupili celé auto místo toho, aby mě jen svezli. Měla jsem jet vlakem. Jenže já si neudělala pořádný průzkum.
A to byl teprve začátek.
Londýn je neuvěřitelně drahý, pokud nevíte, jak na něj. A Češi v něm dělají pořád ty samé chyby. Jako třeba když jdou na jídlo do restaurace, protože si myslí, že si chtějí užít místní atmosféru. Jenže co dostanou? Porci, která by v Praze byla tak maximálně předkrmem, a účet, který by u nás pokryl tříchodové menu s lahví vína. Místní to vědí, a proto chodí do supermarketů. Nejlepší oběd v Londýně? Sendvič z Tesca, k tomu pytlík chipsů a plechovka Coly. Všechno pěkně v meal dealu za pár liber. Takhle se tady jí.
A doprava? To je kapitola sama o sobě. Pokud si koupíte jednorázové jízdenky na metro, můžete rovnou napsat domů, ať vám pošlou další výplatu. Lidé, kteří to v Londýně znají, mají Oyster kartu nebo platí bezkontaktní kartou, protože tak ušetří polovinu. Já si to zjistila až poté, co jsem vyplázla nesmyslnou částku za pár jízd a začala přepočítávat, kolik by mě stála procházka pěšky.
Ale úplně největší past? Atrakce. Londýn má všechno – historické památky, muzea, divadla, vyhlídky, trhy. Jenže Češi udělají tu chybu, že zamíří rovnou k těm turistickým hitům a bez mrknutí oka zaplatí vstupné, které by v Česku vystačilo na týdenní dovolenou. London Eye? Krásný výhled, ale za tu cenu si radši dám večeři v restauraci s panoramatickým oknem. Tower of London? Úžasné místo, ale vstupné by vás mohlo vyjít levněji, kdybyste si místo toho koupili letenku do jiného města.
A pak jsou tu hotely. Lidé si myslí, že musí bydlet v centru, aby si Londýn užili naplno. Tak si zaplatí předražený pokoj ve čtvrti, kde jsou hotely tak malé, že když se otočíte, narazíte hlavou do zdi. Přitom stačí bydlet trochu dál a využít skvělé dopravy. Ale ne, turisté chtějí být hned u Big Benu, tak za to platí.
Já si Londýn užila, ale nebudu lhát – stálo mě to dost peněz. A hodně z nich jsem utratila zbytečně. Jenže o tom to je. To město vás naučí, že pokud nejste chytří, zaplatíte. A já se poučila.
Takže až tam příště pojedu, budu připravená. Poletím s batohem, vezmu si Oyster kartu, budu jíst v parcích a do turistických pastí se budu dívat z bezpečné vzdálenosti. Londýn je úžasný, ale jen když víte, jak s ním hrát. A pokud ne? Tak vás jednoduše obere o všechno, co máte v peněžence.
