Článek
Vlastně i já sama jsem byla kdysi studentka a pamatuji si, jak jsem všude hrdě vytahovala svůj ISIC průkaz s očekáváním, že mi přinese nějakou tu úsporu. A většinou to fungovalo.
Teď jsem ale na druhé straně barikády. Mám dvacetiletou dceru, která studuje vysokou školu, a vidím, jak je to s těmi studentskými výhodami ve skutečnosti. Anička se před dvěma lety přestěhovala do Prahy, a i když ji částečně podporujeme, snaží se co nejvíc věcí zvládat sama. Brigády, vaření místo restaurací, kupování oblečení v second handech. A samozřejmě se snaží využívat všech slev, které jí status studentky přináší.
Minulý týden mě požádala, jestli bych jí nepomohla koupit nový notebook, protože ten starý už sotva zvládal spustit i nejjednodušší programy. Souhlasila jsem, že společně vybereme něco rozumného a na cenu se složíme – část dám já, část našetřila ona ze své brigády v kavárně.
V sobotu jsme tedy spolu vyrazily do elektra. Anička už měla dopředu vyhlédnuté tři modely, které by zvládly to, co potřebuje na školu, a přitom nestály celé jmění. Když jsme stály u vystaveného zboží, všimla jsem si, že ceny jsou trochu vyšší, než ukazoval internetový obchod.
„Dobrý den, můžu vám nějak poradit?“ zeptal se nás prodavač, sympatický mladý muž kolem třicítky s upraveným plnovousem a tetováním vykukujícím zpod rukávu košile.
„Ano, rádi bychom tenhle notebook,“ ukázala Anička na model, který si vybrala. „A mám studentský průkaz, platí na něj nějaká sleva?“
Čekala jsem samozřejmé přikývnutí. Vždyť to dává smysl – studenti potřebují počítače ke studiu, proč jim nepomoci? Místo toho se ale prodavačův výraz změnil. Z přátelského úsměvu se stal úšklebek, jako kdyby právě ochutnal něco kyselého.
„Tohle není charita,“ řekl ledově. „Máme stanovené ceny a ty platí pro všechny. Student nebo důchodce, nás nezajímá.“
V tu chvíli jsem cítila, jak mi tuhne úsměv na rtech. Anička vedle mě ztichla a rozpačitě se zadívala do země. Nebyla jsem připravená na takovou odpověď. Nežádaly jsme přece notebook zdarma ani za poloviční cenu. Jen jsme se zeptaly na běžnou studentskou slevu, kterou nabízí kdekdo, od dopravců přes kina až po kavárny.
„Myslím, že takhle se se zákazníky nemluví,“ ozvala jsem se konečně. „Ptáme se na standardní věc, ne na žebrání o almužnu.“
Prodavač se na mě podíval s výrazem člověka, který už podobné rozhovory absolvoval mnohokrát. „Paní, my jsme kamenný obchod, ne sociální služba. Naše marže jsou minimální a nemůžeme si dovolit rozdávat slevy každému, kdo přijde s nějakou kartičkou.“
Chvíli jsme tam stály jako opařené. Pak jsem vzala Aničku za ruku a řekla jsem jen: „Děkujeme, půjdeme jinam.“ Cestou k východu jsem si všimla, že na dveřích visí nálepka s logem ISIC a nápisem „Poskytujeme studentské slevy“. Bylo to jako výsměch.
Nakonec jsme notebook koupily v jiném obchodě. Stál o pět set korun víc, ale prodavačka byla milá a bez mrknutí oka Aničce odečetla pětiprocentní studentskou slevu. Dokonce jí dala pár tipů, jaké příslušenství by se jí mohlo hodit.
Ten zážitek mě ale donutil zamyslet se. Ne nad tím, jestli mají studenti dostávat slevy – to je věc každého obchodníka. Ale nad tím, jak s lidmi mluvíme. Ten prodavač mohl jednoduše říct: „Bohužel, na elektroniku studentské slevy neposkytujeme.“ Místo toho se rozhodl být arogantní a nepříjemný. Jako by se v tom jeho „tohle není charita“ skrývalo něco víc – pohrdání, vztek, frustrace.
Cestou domů jsem se Aničky zeptala, jestli se s podobným přístupem setkává často. Pokrčila rameny: „Je to různé, mami. Někde jsou rádi, že můžou slevu dát, jinde se tváří, jako bych je okrádala. Člověk si zvykne.“
A to mě vlastně mrzí nejvíc. Že si moje dcera v jednadvaceti letech už zvykla na to, že když se zeptá na něco, co je běžné, může se dočkat ponížení. Že počítá s tím, že někdy bude její studentský průkaz vnímán jako důvod k úsměvu a jindy jako drzá žádost o charitu.
Není to přitom o těch pár korunách. Je to o přístupu. O tom, že odpověď „ne“ může znít různě. Může být vyslovena s respektem, nebo s pohrdáním. A právě v tom je ten rozdíl, který rozhoduje o tom, jestli se do obchodu ještě někdy vrátíme.
