Článek
Já patřím do té druhé skupiny. Už od rána mi bušilo srdce jako o závod, všechno jsem si představoval stokrát jinak, ale pořád stejně špatně. A přesto jsem si myslel, že mám všechno pod kontrolou.
Měli jsme sraz v pět odpoledne. Chtěl jsem být originální, takže jsem ji nepozval do kavárny ani do kina, ale na malý farmářský trh u řeky, kde prodávají domácí dobroty, květiny, zeleninu i rukodělné výrobky. Říkal jsem si, že tam bude víc prostoru mluvit, koukat kolem, a že to bude působit mile a nenuceně. Jenže nenuceně působilo jen to tržiště, já jsem byl jak těsně před infarktem.
Byla krásná. Přišla v jednoduchých šatech a s tím nenápadným úsměvem, kterým mě dostala už u první zprávy. A já – místo abych v klidu pozdravil a šel vedle ní – jsem se rozhodl, že jí rovnou přinesu něco „na úvod“. Chtěl jsem být galantní. Jenže květinářka, kterou jsem oslovil těsně před tím, než přišla, už žádné květiny neměla. Jen takovou jednu zelenou věc v květináči.
„Tohle je ještě bylinka, ale voní pěkně, slečno,“ povídá prodavačka a strká mi ji do ruky. „Fajn, to zní dobře, hlavně že to není kaktus,“ říkám a platím. Pak jsem se otočil, ona už šla ke mně, a já s výrazem romantika roku podával květináč s decentní mašlí.
A tady to začalo.
„Tohle není kytka, to je petržel!“ vypálila okamžitě. A smála se. Ale ne tak, že by mi to odpustila. Spíš tak, že mi to připomíná ještě dneska, po letech.
Stál jsem tam jak opařený. V ruce kelímek s něčím zeleným, co mi do minuty připomnělo večeře u babičky, a přede mnou slečna, na které mi začínalo sakra záležet, a která se teď culila, jako by mě chtěla politovat. Nebo se mi vysmát. Nevěděl jsem.
Chtěl jsem být vtipný, zachránit situaci, ale nevěděl jsem jak. Řekl jsem něco ve smyslu, že „petržel má aspoň užitek“, a že třeba ji může pěstovat doma na parapetu. Ale v tu chvíli už bylo jasné, že tohle bude jedna z těch historek, které si budou lidi vyprávět. Minimálně ona. Možná i její máma. Možná její budoucí manžel. Ať už to bude kdokoliv.
Prošli jsme trhem, povídali si, kupovali různé drobnosti, a nakonec to nebylo vůbec špatné. Zasmáli jsme se i jiným věcem. Ale petržel – ta zůstala. Nesla si ji v ruce skoro celou dobu, s takovým tím hraným obdivem, jako když někdo dostane něco divného a nechce být hrubý. A každých pár kroků si k ní demonstrativně čichla, jako by chtěla ověřit, jestli jí opravdu něco připomíná.
„No jo, fakt to je petržel,“ řekla ještě asi pětkrát.
Druhé rande nakonec bylo. A třetí taky. Ale dodnes, když jdeme kolem trhu, se mě zeptá, jestli jí nekoupím „něco zeleného do vázy“. A doma má květináč s petrželí na lince. Prý „na památku na náš začátek“. Jo, a když jsme jednou měli návštěvu a někdo tu petržel pochválil, hned vysypala celou tu historku, jako by ji vyprávěla poprvé.
A já? Já se směju taky. S odstupem. Ten den jsem byl rudý až za ušima a měl chuť zalézt pod stůl, ale dneska vím, že to vlastně bylo to nejlepší, co se mohlo stát. Mnohem lepší než kýčovitá růže a trapné klišé.
Ale upřímně – přestože je petržel už roky součástí naší kuchyně i vtípků, na další první rande bych si ji asi znovu netroufl přinést.
Ten příběh je skutečný. Zpracovaný na základě vyprávění. Případná jména byla pozměněna. Možná v sobě nosíte podobný. Jestli ano – napište ho. I kdyby jen sami sobě. Ať víte, že v tom nejste sami.
