Článek
Jenže někdy stačí jeden člověk, který má pocit, že mu patří svět, a rázem je z poklidného sousedství bitevní pole. U nás to celé začalo nevinně – jedním špatně zaparkovaným autem. Neparkuj tady Máme dvě auta. Jedno stojí standardně v garáži, druhé většinou před domem. Jenže jednoho dne přijela na víkend návštěva – moji rodiče, kteří zůstali přes noc. Potřebovali jsme tedy najít místo i pro jejich vůz. Celá ulice byla plná, kromě jednoho místa přímo naproti – na plácku u vedlejšího plotu, kde jsme dřív vídali stát i jiná auta. Nikde žádná značka, žádná závora, žádná cedule. Tak jsme je tam zaparkovali.
Nevěnovali jsme tomu pozornost, dokud se neozvalo ráno zaklepání na dveře. Stál tam náš soused, pohledem bodal skrz zeď a tónem hlasu, který se nepoužívá ani u úředníků, spustil: „Tohle není veřejný prostor. To je moje zahrada!“ Nechápali jsme. „Vy jste zaparkovali na mém pozemku,“ pokračoval a mával rukou směrem k místu, kde stálo auto mých rodičů. A dodal něco o tom, že pokud s tím okamžitě nehneme, zavolá městskou policii.
Zahrada bez trávy Vyšli jsme s ním ven a snažili se pochopit, o čem to mluví. Žádný plot, žádná cedule, žádný trávník. Jen štěrkový plácek mezi silnicí a jeho domem. Žádný náznak, že by to mělo být soukromé. Vypadal jako každý jiný obecní kus půdy podél ulice. Ale soused nám ukázal list vlastnictví. A měl pravdu – ten kousek půdy opravdu patřil jemu. Přestože to vypadalo jako veřejný prostor, byl to oficiálně „zahradní pozemek“. Jen bez plotu, trávy nebo květin. Zkrátka kus štěrku, který zjevně nikdy k zahradničení nesloužil.
Vysvětlili jsme mu situaci – že to bylo jen na jednu noc, že jsme nevěděli, že je to jeho, a že auto ihned přeparkujeme. Jenže jeho to nezajímalo. Nadával, že si lidé dělají, co chtějí, že si na nás došlápne a že jestli to uděláme znovu, tak už bude bez varování volat policii. A to jsme ještě netušili, že tím to celé teprve začíná.
Značka jako válka Do týdne si k tomu místu nechal vyrobit ceduli: „Soukromý pozemek – zákaz stání. Kamerový systém.“ Což bylo samo o sobě úsměvné, protože žádnou kameru nikde nemá. Pak začal obcházet další sousedy a zjišťovat, kdo si kde dovolil stát, komu zasahuje auto přes chodník, kdo má nevhodně umístěnou popelnici. Rozjela se sousedská studená válka. Ti, kteří mu dřív s úsměvem mávali, se mu teď raději vyhýbali. A z plácku, na kterém si dřív děti hrály s míčem, se stal zakázaný prostor.
Nešlo přitom o žádné arogantní parkování přes dvě místa nebo bránění vjezdu. Stačilo, že jste stáli „na jeho“. A co víc – několikrát prý vyfotil auto, které mu tam stálo, a fotky pak ukazoval na radnici, prý kvůli „dokumentaci“. Zřejmě čekal, že mu někdo postaví bránu a natáhne ostnatý drát. Ale když neuspěl tam, obrátil svou pozornost jinam.
Z ničeho udělat problém Začal si stěžovat i na hluk dětí, na to, že někdo seká trávu moc brzy, že se na ulici moc svítí, že se v popelnicích třídí špatně odpad. Když si jeden z mladších sousedů dal na balkon květináč, přišel mu říct, že mu voda z něj teče na „jeho vzduch“. A když se na něj někdo ohradil, začal vyhrožovat žalobou.
Už to není ten soused, který dřív zval lidi na grilovačky a půjčoval sekačku. Dnes je to člověk, který sleduje každý pohyb za záclonou. A nejhorší na tom je, že to celé začalo jedním zaparkovaným autem – a neschopností domluvit se lidsky.
Lze s takovým člověkem vůbec žít v sousedství? Všechno bylo jednou jen nedorozumění, které by se dalo vyřešit omluvou, podáním ruky a normálním slovem. Místo toho tu máme člověka, který místo trávy na své zahradě sází konflikty. A roste mu to dobře.
