Článek
Ale doba se mění. Všude visí cedulky s nápisy „unisex“, „genderless“, „oversize fit“ a člověk si připadá, jako by si měl při výběru obyčejného trička nejdřív projít půl hodiny trvající kurz módní terminologie.
Stál jsem v obchodě s partnerkou, která si vybírala něco lehkého na léto. Bylo vedro k zalknutí, klimatizace stíhala tak napůl a my jsme se motali mezi regály, když jsme zaslechli tu větu. Nešlo ji přeslechnout – zazněla jasně, podrážděně a s lehkým nádechem zoufalství.
„Tohle tričko je unisex? Tak proč mi nesedí?“
Otočili jsme se a spatřili mladou ženu před zrcadlem. Měla na sobě obyčejné bílé tričko s nápisem „free to be“ a v ruce visící cedulku: unisex – padne všem. Jenže jí očividně nepadlo. Bylo jí volné v ramenou, divně odstávalo na prsou a v pase působilo jako pytel. Ať se na sebe dívala, jak chtěla, působila spíš zklamaně než svobodně.
Vedle ní stála prodavačka a snažila se situaci zachránit. „To je takový styl, víte? Má to být univerzální. Pro všechny typy postav.“ Jenže ta žena se na ni jen podívala a řekla: „Ale já mám ženskou postavu. Chci, aby mi tričko sedělo, ne aby ze mě dělalo krabici.“
Trefa do černého. V tu chvíli jsem pochopil, proč mě tahle situace tolik zaujala. Nebylo to o tričku. Bylo to o tom, jak moc se dnešní móda vzdaluje realitě. Jak moc je všechno koncept, myšlenka, značka – a jak málo už jde o člověka, který si to oblečení má opravdu obléct.
Unisex je fajn myšlenka. Rovnost, sdílení, žádné rozdělování na dámské a pánské. Ale když to skončí tak, že to nesedí ani mužům, ani ženám, tak co to vlastně je? Pro koho to je? Pro figurínu ve výloze?
Vzpomněl jsem si na dobu, kdy moje máma vybírala oblečení podle střihu, materiálu a toho, jak jí to sedí. Ne podle toho, co si o tom myslí designér v Paříži nebo ideolog ve vedení značky. A musím říct, že tehdy mi to přišlo banální. Dnes mi to přijde moudré.
Ta žena nakonec tričko vrátila na ramínko, otočila se a odešla. Bez scén, bez nadávek. Ale s tím tichým výrazem člověka, který čekal, že si udělá radost – a místo toho odešel s pocitem, že jeho tělo je problém.
A to je ten největší problém celé té unisex módy. Ne že by byla myšlenka špatná – ale realita je jiná. Lidi nemají jednotná těla, lidé mají různá těla. A oblečení by mělo sedět tělu, ne teorii.
Pořád si vzpomínám, jak mi kamarád vyprávěl, že si koupil unisex mikinu, protože se mu líbil potisk. Nosil ji přesně dvakrát. Jednou, když zjistil, že se mu krabatí na ramenou. A podruhé, když si ji omylem oblékla jeho sestra a pasovala jí naprosto dokonale. On si ji pak už radši nevzal.
Možná jsme se v touze po rovnosti, sdílení a modernosti trochu ztratili. Možná by nebylo špatné přestat se bát slov „dámské“ a „pánské“ – ne proto, že bychom chtěli dělit lidi, ale proto, že těla se prostě liší. A že mít oblečení, které vám opravdu sedí, je pořád lepší než mít oblečení, které má správnou filozofii, ale vypadáte v něm jako v celtě.
Když jsme odcházeli, viděl jsem, jak někdo u vchodu bere z věšáku to samé tričko. S nadšením, že si ho jde vyzkoušet. A napadlo mě, že to možná sedne jemu – třeba má tu „správnou“ unisex postavu. Nebo se mu prostě líbí, i když visí. Každý to má jinak.
Ale jedno vím jistě: říkat lidem, že je něco pro všechny, je riskantní. Protože když jim to pak nesedí, připadá si člověk, že není dost „všichni“. A to je horší než špatně zvolené tričko.
