Článek
Mluvilo se o nové kapitole, o upřímnosti a čistém startu. A já jsem tomu chtěla věřit. Protože jsem chtěla zase něčemu věřit. Vystupoval přesně tak, jak si žena přeje, když už má dost her na schovávanou. Nebyl vtíravý, ale pozorný. Nesliboval vzdušné zámky, ale byl ochotný pomalu budovat. O rozvodu mluvil otevřeně, prý šlo o dlouhý proces, který ho unavil, ale zvládl to. Ukázal mi dokonce pár sms od právníka, jen tak mezi řečí. V tu chvíli mě ani nenapadlo to zpochybňovat.
Když jsme byli spolu, často byl nervózní, když mu zazvonil telefon. Nikdy se ke mně nehlásil na veřejnosti, vymlouval se, že je to kvůli práci. Když jsem se ptala na detaily o jeho minulém manželství, rychle měnil téma. A fotky z bytu mi nikdy neukázal – prý tam zatím bydlí dočasně, než najde něco „jen pro sebe“. I přesto jsem s ním dál byla. Byla jsem zamilovaná – a trochu oslepená představou, že když někdo působí normálně, normální i je.
Jednoho večera mi pípne zpráva od neznámého čísla. Ženské jméno. Otevřu ji a v ní: „Dobrý večer, omlouvám se, že vás kontaktuji, ale náhodou jsem objevila vaše fotky s mým mužem. Děkuji vám. Teď už mám důkaz, že mi lhal.“
Seděla jsem v tichu a četla to několikrát. V první chvíli jsem myslela, že jde o nějaké nedorozumění. Ale když jsem se zeptala, kdo přesně píše, dostala jsem jasnou odpověď: manželka „rozvedeného“ muže. Ta, od které prý odešel. Neodešel. Pořád spolu žili. A ona o mně neměla ani tušení – dokud nenašla jednu fotku, kterou jsem zveřejnila jen mezi přáteli.
Nejspíš už dávno tušila, že jí není věrný. Já byla jen další v řadě. Někdo, koho si vybral, aby si dokázal, že „na to ještě má“. Nešlo o rozvod, nešlo o nový začátek. Šlo jen o sobectví a alibi. Ten večer jsem mu napsala krátkou zprávu. Napsala jsem, že vím pravdu, že jeho žena mi psala a že už ho nikdy nechci vidět. Neodpověděl. Jen si mě druhý den zablokoval.
O pár dní později mi znovu napsala. Tentokrát už klidněji. Že se konečně může rozhodnout s čistou hlavou. Že mu to dlouho procházelo, ale teď už ne. Že jsem jí vlastně pomohla – ač nechtěně. A že chápe, že jsem taky byla jen obětí. Seděla jsem s tím telefonem v ruce a brečela. Ne protože bych ho ztratila – ale protože jsem si připadala hloupě. Naivně. Jenže pak jsem si uvědomila, že jsme dvě ženy, které tenhle muž podvedl. Každou jinak, ale stejně bolavě. A že je možná dobře, že jsme se potkaly – i když jen přes obrazovku.
