Článek
Šla jsem jen omrknout nový butik, který otevřeli u nás v centru. Vystavené modely byly krásné, a i když jsem věděla, že ceny asi nebudou zrovna lidové, říkala jsem si – podívám se. Třeba narazím na něco, co mě osloví.
Ještě než jsem vešla, zahlédla jsem za výlohou dvě prodavačky. Mladé, nalíčené, vypadaly jako vystřižené z módního magazínu. Usmívaly se – ale jen na sebe. Když jsem otevřela dveře a vstoupila dovnitř, úsměv oběma spadl z tváře jako závěs po špatném představení.
Dobrý den, nikdo neodpověděl. Jen jedna z nich se na mě letmo podívala a kývla hlavou, jako by dávala najevo: jen se klidně podívejte, ale nic se vás tu netýká. Připadala jsem si, jako bych tam vtrhla v montérkách. Přitom jsem měla na sobě slušné kalhoty, kabát, šálu – běžný městský outfit, jaký nosím celý život. Jen nejsem dvacetiletá blondýna s kabelkou od Vuittona. To byl zřejmě problém.
Chodila jsem po butiku, prohlížela si halenky, kalhoty, pár věcí se mi líbilo. Nikdo si mě nevšímal. Žádné „mohu vám poradit?“, žádné „je to nová kolekce, máme i jiné velikosti“. Místo toho šeptání u pultu, pohledy jako z druhé strany výlohy. Asi jsem narušila jejich koncept exkluzivity.
Zastavila jsem se u jedněch kalhot. Byly elegantní, tmavě modré, vysoký pas, kvalitní látka. Přesně něco, co bych si vzala do divadla nebo na schůzku. Přiblížila se ke mně jedna z těch dvou a s povzdechem, který by se hodil spíš k návštěvě pohotovosti než k obsluze zákazníka, pronesla: „Ty kalhoty jsou z limitované kolekce. Máme jen velikosti do čtyřicítky.“ Pak se zase otočila a odešla. Bez úsměvu, bez zájmu, bez možnosti, že bych třeba byla ta šťastná čtyřicítka.
Byla jsem naštvaná. Ne proto, že bych se snad urazila kvůli velikosti – vím, co mi sedí. Ale ten tón. Ta samozřejmost, že mi tím dávají najevo: sem nepatříš, babi. V tu chvíli jsem měla sto chutí se otočit a odejít. Jenže pak jsem si řekla – ne, počkej. Oni neví, s kým mají tu čest.
Z kapsy jsem vytáhla telefon a zavolala dceru. Má butik přesně tohohle typu – o pár ulic dál. Řekla jsem jí, ať mi dá bokem ty tmavě modré kalhoty, co mi ukazovala naposled. A že se za chvíli stavím. Pak jsem se otočila zpátky k prodavačkám a s nejmilejším úsměvem jsem řekla: „Děkuji, nakonec si ty kalhoty koupím – ale jinde. U někoho, kdo si váží svých zákaznic, i když už nemají v občance jedničku na začátku.“
Nevěděly, co říct. Já ale ano. Odešla jsem s hlavou vztyčenou a cestou k dceřinu butiku jsem si koupila ještě kytici růží. Pro radost. Když už mě někdo přiměje připadat si jako šedá myš, aspoň ať se z ní stane dáma.
A pointa? Kalhoty od dcery mi padly jako ulité. A druhý den mi psala zákaznice z tamtoho butiku – že to byla moje bývalá kolegyně, která šla náhodou kolem a slyšela celý výstup. Prý se jí stalo totéž a už tam nikdy nepůjde. Místo dobré pověsti si ty dvě slečny vyrobily ostudu. A to jen proto, že si myslí, že věk se nosí hůř než kabelka za dvacet tisíc.
