Článek
Ale nechal jsem se přemluvit, i když už loni jsem si říkal, že naposled. Říkal jsem si, že to třeba bude jiné. Nebylo. Jeli jsme jako vždy autem. Cesta trvala přes dvanáct hodin, kolony na dálnici u Záhřebu už tradiční, a jakmile se v dálce objevilo moře, byl jsem spíš vyčerpaný než nadšený. Ubytování jsme měli rezervované v apartmánu, který na fotkách vypadal jako z katalogu, ale ve skutečnosti působil trochu jako nouzové řešení po rodinné krizi. Kuchyňka byla spíš jen dřez s jednou plotýnkou, klimatizace sice hučela, ale vzduch to chladilo tak o půl stupně.
Všude plno
„Půjdeme na pláž,“ řekly děti v prvních minutách po příjezdu. Tak jsme šli. Jenže jakmile jsme došli ke břehu, měl jsem pocit, že jsme dorazili na demonstraci. Hlavy, ručníky, nafukovačky, řev, píšťalky, dětské bazény – to vše na prostoru, který bych doma považoval za vedlejší louku. Když jsme konečně našli kousek místa, kam jsme se mohli složit, okamžitě nás zasypaly vlny písku od dětí kopajících vedle jámu do Číny. O deset metrů dál si rodinka rozbalila reprák a pouštěla něco, co znělo jako chorvatská verze techno folkloru.
Ani moře to nezachránilo. Bylo teplé jako polévka a plné lidí. Nedalo se zaplavat, jen se hromadně máčet jako v obrovské vaně. Měl jsem chuť se otočit a vrátit zpátky do auta. Večer jsme chtěli zajít na něco dobrého. Najít volné místo v restauraci byl úkol srovnatelný s výhrou v loterii. Nakonec jsme usedli u plastového stolku v bistru, kde ceny vypadaly, jako by se tu vařilo alespoň pro Michellina. Dvě porce ryby, hranolky, jedno pivo a dvě limonády – skoro osmdesát eur. Bez dýška.
Přemýšlel jsem, jestli se něco změnilo nebo jsme jen starší a unavenější. Ale pak jsem si všiml, že i další Češi kolem nás kroutí hlavami. Jeden pán vedle si fotil účtenku a říkal manželce, že to musí poslat do rodinného chatu, jinak mu to neuvěří. Smáli jsme se, ale byl to takový ten smích, co bolí v peněžence.
Bez atmosféry
Možná by to celé zachránilo, kdyby místo mělo nějaký kouzlo. Jenže ne. Betonová promenáda, pár stánků s magnetkami a davy, co chodí tam a zpátky bez cíle. Každý večer stejný rituál: procházka, zmrzlina, utracené další desítky eur. Děti byly spokojené, to se musí nechat. Ale mně to připadalo jako opak dovolené. Ráno člověk vstane, sní chleba z místního Konzumu, jde se někam pařit na pláž, utratí spoustu peněz a večer zpátky. Nic víc.
Ani jednou jsme se nezastavili. Nikde jsem neměl pocit, že bych si odpočinul. Jen jsem počítal dny do odjezdu a doufal, že se nám nepokazí auto, protože servis v Chorvatsku je další kapitola. Už během pobytu jsem si řekl, že příští rok Chorvatsko škrtám. Nechci znovu zažívat tenhle druh dovolené, kde největší relax je okamžik, kdy člověk večer zalehne do přehřáté postele a ví, že má den za sebou. Řekl jsem to i manželce. A víte co? Souhlasila. I ona si všimla, že letos už to bylo moc.
Příště chci někam, kde nebude tolik lidí, kde nebudeme muset za každý oběd platit jako za degustační menu a kde si opravdu odpočinu. A klidně to může být někde v Česku – někde na horách, v přírodě, s klidem, tichým večerem a bez čtyřicetistupňových veder a vedlejších apartmánů s opilými turisty. Chorvatsko mám rád, ale tohle už není dovolená. Je to drahá masovka bez atmosféry. A jak řekl Michal, který byl se svou rodinou nedaleko od nás: „Kdybych chtěl trávit dovolenou ve frontě a za majlant, zůstanu doma a zajdu si do aquaparku.“
