Článek
My jsme tehdy odjeli do Egypta. Já a můj partner. Představa byla jednoduchá – týden na místě, kde se nic neděje, kde není potřeba mluvit, řešit, ani přemýšlet. Jen ležet, jíst a možná se večer pohádat o to, kdo spálil adaptér.
Hotel měl všechno, co sliboval – palmy, bazén, slaný vítr a lehce neochotný personál, který působil, že to všechno dělá kvůli karmickému vyrovnání z minulého života.
A pak tam byl on. Animátor. Jmenoval se Karim. Měl úsměv jako reklama na bělící pastu a pohyboval se s lehkostí člověka, který ještě neví, že jednoho dne ho budou bolet záda. Každý večer moderoval soutěžní kvízy, přes den vedl vodní aerobik a večer… no večer měl čas.
Nečekala jsem to. Vážně ne. Jen jsme se párkrát pozdravili. Usmál se. Pamatoval si moje jméno. A pak už jsem si všimla, že když je v bazénu padesát lidí, on se při každém „Good morning, everyone!“ dívá jen na mě.
Nepřišlo mi to nepatřičné. Partner byl zaneprázdněn výrobou záběrů pro své drony. Vypadalo to, že dokumentuje každý mrak. Karim se mě naopak ptal, jak se mám. V kolik jsem vstávala. Jestli mi chutná jejich humus.
Něco se v té dovolené přepnulo. Ne mezi mnou a ním – ale ve mně samotné. Něco jako kdyby člověk po dlouhé době slyšel písničku, kterou si kdysi zpíval ve sprše. A která mu připomněla, že kdysi taky existoval trochu jiný život. Lehčí. Ne naplánovaný podle kalendáře, ale podle nálady.
Samozřejmě, nešlo o nic fyzického. Nedotkli jsme se. Nevyměnili si žádná čísla. Tedy – až do posledního večera. Karim mě poprosil o kontakt „just to stay in touch“. Byla jsem naivní? Možná. Ale upřímně – po týdnu, kdy jsem s vlastním partnerem vyměnila dohromady asi tři souvětí a dvě poznámky o teplotě vody, mi tahle pozornost přišla jako vzkaz z jiného světa.
Po návratu domů přišlo první „Hello, my friend, I hope you had a safe trip 😊“. Řekla jsem si – dobře. Z odpovědi nebude nic. Druhý den další zpráva. Třetí den přání hezkého dne. Čtvrtý den fotka bazénu, kde jsme spolu cvičili jógu (tedy on cvičil, já se pokoušela nezlomit v tříslech).
A tak to šlo dál. Každý den zpráva. Vždy zdvořilá, žádné narážky, žádné vtipy pod pás. Prostě jako by mi psal někdo, kdo mě opravdu chce znát. Což bylo… matoucí.
A pak přišel ten okamžik, kdy jsem si všimla, že partner bere do ruky můj telefon. Ne, nedělal to často. Vlastně nikdy. Ale tehdy seděl na gauči, telefon vibroval a on bez přemýšlení sáhl po něm, jako by to bylo dálkové ovládání.
Přečetl si zprávu. Další. A další. Mlčky. Pak odložil telefon a řekl:
„Tak ty si tady píšeš s animátorem z Egypta?“
Znělo to, jako by se ptal, jestli vařím guláš z krokodýla. Chvíli bylo ticho. Pak dodal:
„To ti jako chybí pozornost?“
A v tu chvíli jsem nevěděla, co říct. Protože… ano. Chyběla. Ne nějak fatálně. Ne dramaticky. Ale někde v koutku duše ano.
Nevyčítal. Nedošlo na hádku. Jen prostě poznamenal, že si myslel, že si jedeme odpočinout spolu. A že jestli mi někdo chybí, měla bych mu to říct dřív, než to zjistí přes Wi-Fi.
Od té doby si s Karimem už nepíšu. Ne proto, že bych nemohla. Ale proto, že ten rozhovor doma mě donutil uvědomit si, co mi vlastně chybělo – a že to možná jde říct i bez toho, abych potřebovala mezinárodní motivaci v plavkách.
Ale kdyby někdo někdy chtěl důkaz, že i nevinný úsměv může otevřít pandořinu skříňku, tak věřte, že ano. Obzvlášť když ten úsměv má vlastní program na každý den, začíná v 9:00 vodní gymnastikou a končí v 21:00 taneční show.
A víte co je nejvtipnější? Ten animátor mi popřál krásné narozeniny. O týden dřív. Ale jako jeden z mála si vzpomněl.
