Článek
Normální život, kde hlavním programem jsou školní povinnosti, nákupy, vaření a občasné hádky o to, kdo vyndá nádobí z myčky. Proto je neděle pro mě svatá – den, kdy nikam nespěcháme a snažíme se být spolu. Minulou neděli jsme se rozhodli konečně vypadnout z bytu a jít na procházku do lesoparku na okraji města. Nic velkého, jen se trochu protáhnout na čerstvém vzduchu. Alena (12) si vzala sluchátka, Vojta (9) míč a Maruška (5) svou novou panenku, kterou dostala k narozeninám.
Vyrazili jsme po obědě, slunce svítilo a já si v duchu říkala, jak jsme konečně normální rodina, co tráví společný čas v přírodě místo civění do mobilů. Do parku jsme dorazili kolem druhé. Byl plný lidí – rodin s dětmi, běžců, cyklistů a pejskařů. Alena okamžitě vyhledala lavičku, posadila se a ponořila do světa TikToku. Manžel Petr se usadil vedle ní s knihou. Zatímco Vojta začal kopat do míče na trávníku, já jsem se Maruškou mířila k dětskému hřišti o kousek dál.
Hřiště bylo plné dětí, které pobíhaly, křičely a smály se. Maruška se ihned vrhla na houpačky. Seděla jsem na lavičce a pozorovala ji, občas mávala a volala: „Mami, koukej, jak vysoko se houpám!“ Už jsem se začínala nudit, tak jsem vytáhla telefon a projížděla Instagram.
Pak se odněkud objevila holčička, asi stejně stará jako Maruška. Chvíli se ostýchavě dívala, pak se osmělila a zeptala se Marušky, jestli si můžou hrát spolu. Během chvilky se z nich staly nejlepší kamarádky, jak už to u malých dětí bývá.
„Mami, můžu si jít hrát s Eliškou na prolézačky?“ zeptala se Maruška. Pokývla jsem hlavou a dál jsem scrollovala telefonem. Občas jsem zvedla hlavu, abych zkontrolovala, že je Maruška v pořádku. Viděla jsem její růžovou bundu, jak se míhá mezi ostatními dětmi, a byla jsem spokojená. Po chvíli jsem si všimla skupinky maminek, které živě diskutovaly na protější lavičce. Jedna z nich vypadala hodně podobně jako moje bývalá kolegyně z práce. Nevěděla jsem jistě, jestli je to ona, a tak jsem se rozhodla přijít blíž a podívat se.
Když jsem se vrátila ke hřišti, bylo tam méně dětí než předtím. Rozhlédla jsem se po Maruščině růžové bundě, ale nikde jsem ji neviděla. „Maruško?“ zavolala jsem. Žádná odpověď. „Maruško!“ zkusila jsem to znovu, tentokrát hlasitěji. Ticho. Začal se mě zmocňovat neklid. Prošla jsem celé hřiště, nahlédla za každou prolézačku, pod každou skluzavku. Marně. Začínala jsem panikařit. V hlavě se mi míhaly všechny ty strašidelné příběhy o únosech, které jsem kdy slyšela.
Vytáhla jsem telefon a zavolala Petrovi. „Maruška zmizela!“ vyhrkla jsem, jakmile to zvedl. „Co tím myslíš, že zmizela?“ zeptal se zmateně. „Prostě tu není! Byla na hřišti a teď je pryč!“ Do deseti minut byl u mě i s Alenou a Vojtou. Alena vypadala znuděně, ale Vojta byl rozrušený. „Najdeme ji, mami,“ utěšoval mě a tiskl mi ruku. V tu chvíli se ve mně mísila panika s pocitem viny. Jak jsem ji mohla pustit z očí? Copak nejsem schopná ohlídat vlastní dítě?
Rozdělili jsme si úkoly. Petr běžel směrem k parkovišti, Alena zůstala na hřišti pro případ, že by se Maruška vrátila, a já s Vojtou jsme mířili k lesu. „Maruško! Maruško!“ volali jsme, až nás bolela hrdla. Každá minuta se zdála jako hodina. Pot mi stékal po zádech a ruce se mi třásly, když jsem vytáčela číslo policie. A právě když jsem měla stisknout tlačítko pro volání, uslyšela jsem Vojtu: „Mami! Támhle je!“
Otočila jsem se a uviděla Marušku, jak klidně sedí na okraji malého rybníčku, o kterém jsem ani nevěděla, že v parku je. Vedle ní seděla ta holčička, Eliška, a obě si něco zaujatě prohlížely ve vodě. Běžela jsem k ní, slzy mi tekly po tvářích. „Maruško! Kde jsi byla? Hledáme tě všude!“ vykřikla jsem a objala ji, jako bychom se neviděly roky. Maruška se na mě překvapeně podívala. „My jsme šly s Eliškou pozorovat pulce, mami. Říkala jsem ti to.“
„Ne, to jsi neříkala,“ odpověděla jsem roztřeseným hlasem. „Říkala, ale ty jsi koukala do telefonu,“ odpověděla s tou bezelstnou upřímností, kterou mají jen děti. Cítila jsem, jak mi rudnou tváře. Měla pravdu. Byla jsem tak zabraná do scrollování, že jsem svou dceru vůbec nevnímala.
Když jsme se všichni znovu sešli a uklidnili, vydali jsme se domů. Ta patnáctiminutová „ztráta“ Marušky mi otevřela oči víc než desítky článků o digitální závislosti. Uvědomila jsem si, že jsem dala přednost virtuálnímu světu před tím skutečným, kde byla moje dcera.
Od té neděle mám nové pravidlo – když jsme venku s dětmi, telefon zůstává v kapse. Protože žádný post na Instagramu nestojí za ten děsivý pocit, kdy nemůžete najít své dítě. A žádný lajk není důležitější než lajk od života, když si s dětmi užíváte obyčejnou neděli v parku.
