Článek
A tak jsme s manželem jednoho dne sbalili kufry, zamkli náš panelákový byt s výhledem na satelitní anténu a vydali se do města, kde i odpadkový koš na rohu vypadá jako umělecký objekt. První dny probíhaly celkem klidně. Chodili jsme po památkách, jedli croissanty, a jednou dokonce i mlčeli oba zároveň, což se považovalo za manželskou idylu. A pak se to stalo.
Bylo to v pondělí, v jedné z těch malých bočních uliček, kde jsou obchody tak malé, že v nich člověk nemůže mít větší ego než jejich vitrína. Stála jsem tam sama, čekala na manžela, který se zdržel kvůli velmi důležité potřebě zakoupit si ponožky „s francouzským duchem“. Čekala jsem před malým bistrem a četla menu, které jsem samozřejmě nerozuměla.
A tu ke mně přistoupil muž. Vysoký, tmavé oči, šedivějící u spánků, zcela jistě muž, který umí jíst foie gras beze stopy nejistoty. Podíval se na mě, usmál se a bez okolků řekl:
„Mohu vás pozvat na večeři?“ Večeře. V Paříži. Ne do fast foodu, ne na párek v rohlíku, ale na večeři. Vážně jsem zvažovala možnost, že jsem buď hlavní postava nějakého romantického filmu… nebo obětí velmi decentního únosu.
Odpověděla jsem slušně, že jsem tu s manželem, že děkuji, ale ne. On se jen znovu usmál, jako by mi právě řekl něco, co mě bude hřát ještě roky. Poděkoval za můj čas a odešel. Tak prosté. Tak zdvořilé. Tak… pařížské. A přesně ve chvíli, kdy mizel za rohem, se objevil on. Můj manžel. S ponožkami v ruce, s mírně staženým obočím a pohledem, který připomínal pracovní poradu s účetní, co právě odhalila schodek.
„Kdo to byl?“ zeptal se. „Jen se ptal na cestu,“ zalhala jsem s lehkostí člověka, který právě v duchu ví, že ho to bude stát. Večer probíhal tiše. Až podezřele tiše. To poznáte – existuje ticho běžné, manželské, a pak ticho, které má v sobě přípravu na něco velmi, velmi dětinského. Druhý den ráno jsem se probudila, natáhla se pro mobil, ale místo něj jsem našla jen kabel. Mobil nikde. Peněženka? Pryč. Kartička do hotelového pokoje? Zmizela. I můj sešit s poznámkami a kresbami kaváren byl fuč.
Stála jsem tam jako turista bez identity. A on – seděl u stolu, popíjel kávu z plastového kelímku a tvářil se, že je vše v pořádku. „Nevíš, kde mám věci?“ zeptala jsem se opatrně. „Jo. Schoval jsem je. Aby tě nějaký další Francouz náhodou neunesl na lanovce lásky,“ řekl s tónem, který měl být humorný, ale připomínal spíš suchou kůru z topolu.
Chvíli jsem mlčela. Ne z lásky. Z naprostého překvapení. On mi skutečně vzal věci. Ne v hádce, ne impulzivně. S rozvahou člověka, který má doma krabici od bot s účtenkami z roku 2003. Když jsem to pak vyprávěla kamarádce, smála se. Říkala, že bych to měla brát jako důkaz vášně. Já jsem to brala spíš jako důkaz toho, že někteří lidé si pletou vztah s inventurou.
Věci mi vrátil až večer. Bez omluvy. Jen s větou: „No, tak už seš zase kompletní.“ A tehdy mi došlo, že celý ten incident vlastně nebyl o Francouzovi. Ani o Paříži. Ani o večeři. Byl o tom, že někdy vám lidé seberou věci ne proto, že by je potřebovali. Ale proto, že v danou chvíli neunesou, že vás chtěl někdo jiný.
Nevzala jsem tu večeři. Ale stejně jsem za ni zaplatila. Na zpáteční cestě jsme seděli v letadle vedle sebe, každý s jinými myšlenkami. On s ponožkami, já s vědomím, že být dospělý neznamená nedělat hlouposti. Znamená jen to, že je umíme zamaskovat rozumem. A jak řekla recepční, když jsem jí vysvětlovala, proč nemám kartu od pokoje: „Ah, madame… les hommes. Toujours les hommes.“
