Článek
Manžel Petr to řešil po chlapsku – když přišel domů z práce, praštil do ní pěstí a lednice jakoby zázrakem na pár hodin zase fungovala. Jenže pak přišla středa a s ní konec všem zázrakům. Vrátila jsem se z práce a našla na podlaze v kuchyni louži, máslo rozteklé do tekutého stavu a maso, které jsem ráno vyndala z mrazáku, podezřele zapáchající. Lednice stála v rohu jako němá výčitka a všechny kontrolky na ní svítily červeně.
„To je v háji,“ konstatoval Petr, když přišel domů a uviděl tu spoušť. „Zítra zavolám do elektra a v pátek pro ni zajedeme.“
Petkovi je 42, stejně jako mně, a za těch patnáct let, co jsme spolu, už mám jeho způsob uvažování docela přečtený. Když říká „zajedeme pro ni“, myslí tím, že já budu řídit naše staré Volvo, abychom měli kam tu lednici naložit, a on bude navigovat a pak lednici s prodavačem přenášet. A taky bude rozhodovat, jakou vlastně koupíme, zatímco já budu stát vedle a maximálně přispěju nějakým ženským postřehem typu: „Ta bílá by se nám líp hodila do kuchyně.“
V pátek ráno jsme tedy vyrazili do obchodního centra na kraji města. Petr celou cestu studoval na mobilu parametry různých lednic a nadšeně mi vysvětloval rozdíly mezi kompresorovým a absorpčním chlazením. Přiznám se, že jsem ho poslouchala jen na půl ucha. Spíš jsem přemýšlela, jestli stihneme být do tří zpátky, protože tchyně nám měla přivézt děti ze školy a já ještě neměla uvařeno.
Elektro bylo překvapivě poloprázdné. Vlastně jsme tam byli skoro sami, jen u pokladny stála nějaká starší paní a řešila reklamaci fénu. Zamířili jsme rovnou k oddělení s chladničkami. Stály tam v řadě jako vojáci, jedna vedle druhé, lesklé a dokonalé.
„Můžu vám pomoct?“ oslovil nás prodavač, mladý kluk s dramatickým účesem a výrazem, který říkal, že by raději byl kdekoli jinde než tady s námi. „Hledáme novou ledničku,“ odpověděl Petr a začal vysvětlovat naše požadavky – musí být úsporná, prostorná, ale zároveň ne moc velká, aby se vešla do našeho výklenku v kuchyni. A samozřejmě ne moc drahá.
Zatímco oni dva se ponořili do diskuze o energetických třídách a systémech No Frost, já jsem se začala nudit. A jak to tak bývá, když se nudím, začala jsem se procházet po obchodě. Z oddělení ledniček jsem se dostala k pračkám, od praček k vysavačům a pak jsem najednou stála u telefonů.
Nikdy jsem nepatřila k lidem, kteří musí mít nejnovější model. Můj starý Samsung mi sloužil už pět let a kromě toho, že se mu občas vybil baterie už kolem oběda, fungoval docela spolehlivě. Jenže tady v té prosklené vitríně ležel ten nejkrásnější telefon, jaký jsem kdy viděla. Tenký, elegantní, s fotoaparátem, který vypadal, že by zvládl vyfotit i jednotlivé póry na mé pleti. Cenovka? Raději se neptejte.
Ani nevím, jak se to stalo, ale najednou vedle mě stál Petr a taky se díval na ten telefon. To, co následovalo, mohu přirovnat jen k nějakému transu. Prodavač jako mávnutím kouzelného proutku přepnul z lednic na telefony. A nejen že nám ukázal ten, který mě zaujal, ale vytáhl i jeho větší, výkonnější a dražší bráchu. Verzi, která prý byla jako stvořená pro Petra.
„Víte, tahle série právě teď frčí,“ vysvětloval nám, zatímco nám demonstroval, jak úžasně fotí, jak rychle se nabíjí a kolik aplikací zvládne najednou. „A v dnešní akci, pokud koupíte dva, máte slevu třicet procent na oba.“ Takovou slevu nemůžeme propásnout, že? Zvlášť když oba potřebujeme nový telefon. A ty funkce! A ten design! A ty fotky, co budeme moci dělat na dovolené!
Dvě hodiny poté jsme seděli v autě, každý s krabičkou nového telefonu, s prázdnými peněženkami a bez ledničky. „Asi si budeme muset koupit nějakou levnější,“ podotkl Petr, když jsme vyjížděli z parkoviště.
„Nebo počkat do výplaty,“ přikývla jsem a současně jsem zkoušela, jak se na novém telefonu nastavuje budík. Když jsme přijeli domů, děti už byly u babičky a v kuchyni stála stará přenosná lednička, kterou někde vyhrabala. „Říkala jsem si, že vám to bude trvat déle,“ oznámila nám s klidem. „Tohle vám vystačí na týden nebo dva.“
Posadila jsem se na židli a rozesmála se. Dvě nové hračky v kapse, půjčené peníze na ty hračky a žádná nová lednice. Takhle nějak vypadá dospělost, pomyslela jsem si, když jsem svůj nový telefon dávala na nabíječku a zároveň nakládala potraviny do maličké ledničky, která připomínala spíš chladící box na pláž než spotřebič do domácnosti. Někdy prostě člověk nedostane to, co potřebuje, ale to, co chce. A kupodivu to v tu chvíli vůbec nevadí.
