Článek
Sice se mnou mluvili zdvořile, ale ten mírně pobavený pohled personalistky jsem si zapamatovala. Jako by čekala, že si spletu Zoom s faxem.
První týdny jsem se snažila zapadnout. Usmívala jsem se, dělala svou práci spolehlivě, snažila se pochytit interní slang i „kancelářské vtípky“. Jenže něco chybělo. Nikdo mě neoslovoval s návrhy, nikdo se mě neptal na názor. A když jsem ho náhodou vyslovila sama, následovalo jen ticho nebo rychlé přeskočení na jiný bod porady.
Měla jsem pocit, že jsem v místnosti, ale jakoby neviditelná. Mladší kolegové si mezi sebou sdíleli nápady, plánovali pracovní obědy, dokonce se spolu smáli v kuchyňce nad nějakým TikTokem. Já jsem mezitím vyměňovala vodu v kávovaru a dělala, že mi to nevadí.
Zlom přišel ve chvíli, kdy se řešilo, jak oslovit novou cílovou skupinu. Všichni mluvili o generaci Z, o Instagramu, reels, všech těch moderních věcech. Ale nikdo si neuvědomil, že ti, co skutečně mají peníze na jejich produkt, jsou často lidé kolem padesátky. Tedy moje generace. Vzala jsem si slovo. Nejistě, ale pevně.
Navrhla jsem kampaň, která mluví jazykem nás, kteří jsme vyrostli bez chytrých telefonů, ale nejsme z doby kamenné. Ukázala jsem, že víme, co chceme, a že pokud s námi někdo jedná upřímně a bez přetvářky, umíme být velmi loajální klienti. Přidala jsem pár konkrétních nápadů – jednoduchých, přímých, a hlavně realizovatelných.
Poprvé se na mě podívali jinak. Ne jako na někoho, kdo „už jen doklepe do důchodu“, ale jako na rovnocenného kolegu. Druhý den mi přišel e-mail s pozvánkou na pravidelnou poradu kreativního týmu. A od té doby mě začali brát vážně.
Nezměnila jsem se já. Jen jsem konečně přestala čekat, až mě někdo uvidí, a rozhodla jsem se ukázat, že mám co nabídnout. Věk není překážka. Věk je zkušenost. A pokud vás někde přehlížejí, neznamená to, že tam nepatříte. Možná jen ještě neviděli, co ve vás skutečně je.
