Článek
Měla jsem v plánu jen toulání po městě, dobré jídlo a focení. Opatrná jsem byla vždycky – batoh jsem nosila vpředu, mobil v kapse u bundy a doklady schované ve vnitřní tašce. Jenže v jednom momentě nepozornosti se všechno změnilo. Bylo kolem poledne. Ulice byly plné turistů, slunce pálilo, a já se zastavila na rohu ulice, abych si vyfotila výhled na památky. Jen na pár vteřin jsem batoh položila k nohám, těsně vedle sebe. Udělala jsem dvě fotky – a když jsem se sklonila, batoh byl pryč. Všude kolem mě proudily davy lidí, nikdo nic neviděl, nikdo si ničeho nevšiml. A já tam stála – bez peněz, bez dokladů, bez foťáku. Jen s telefonem v ruce.
Zorientovat se, kam jít, byl první oříšek. Nakonec jsem se dostala na malou stanici poblíž náměstí. Vysvětlila jsem, co se stalo. Policisté si mě vyslechli – nebo spíš tak napůl. Hned po první větě se jeden z nich začal smát, druhý se mě zeptal, jestli jsem influencerka. Prý když holka cestuje sama s foťákem, je to dnes automaticky podezřelé. Snažila jsem se být slušná, i když mi v břiše bublala bezmoc. Místo zápisu mi ukazovali Instagramy turistů, kteří u nich byli dřív. Jeden z nich se mě zeptal, jestli tam dám fotku z výslechu, že by se označil.
Po víc než hodině jsem dostala papír, který prý mohu použít pro pojišťovnu. Působil dojmem, že ho vytiskli už dávno a jen měnili datum. Ani se neptali, co přesně mi zmizelo. Jen obecně – batoh, peníze, doklady. Hotovo. Žádné hledání, žádná snaha. Prý je to v Římě normální. Stává se to každý den. „Mějte příště oči všude,“ řekl mi jeden z nich na rozloučenou, a zasmál se znovu.
Domů jsem se vracela s vypůjčenými penězi od jiné turistky, které jsem se svěřila. Cizí žena mi pomohla víc než celá místní policie. A i když mám teď nové doklady a batoh už nosím jen přes tělo, pocit bezmoci zůstává. Ne proto, že mi něco vzali, ale protože se u toho smáli.
