Článek
A teď před Velikonocemi mě napadlo, že bych mohla pořídit nějaké ty sladkosti a dekorace za lepší cenu. Přece jen, když má člověk dvě děti, beránka, mazanec, čokoládové zajíčky a k tomu ještě barvičky na vajíčka, docela to naskáče. Vyrazila jsem v sobotu časně ráno. Muž zůstal doma s dětmi a já si připadala skoro jako na dovolené – sama v autě, puštěné rádio a hodina klidu. Dokonce jsem si zpívala. Na hranici bylo jen pár aut, žádné fronty, a tak jsem byla u velkého nákupního centra někde za Kudovou Zdrojem už kolem deváté. U parkoviště se to teprve začínalo plnit, hlavně českými značkami, což mě utvrdilo, že nejsem zdaleka jediná, kdo má podobný nápad.
Vzala jsem si košík a hned u vchodu mě praštila do očí obrovská velikonoční výzdoba. Zajíčci, kuřátka, barevné stuhy – všechno to viselo ze stropu a vypadalo to skoro jako vánoční výzdoba, jen v jarních barvách. Musím říct, že Poláci to s těmi svátky umí mnohem víc než my. Člověk hned dostane tu správnou atmosféru. Zamířila jsem rovnou do oddělení s velikonočními dekoracemi a sladkostmi. A tam přišel první šok. Místo plných regálů čokoládových figurek a zajíčků tam byly jen prázdné police. Jako by někdo přišel deset minut přede mnou a všechno vykoupil. Na jedné polici ležely dva poslední čokoládoví zajíci, oba trochu pomačkaní, jako by je tam někdo nechtěl.
„Przepraszam, będzie więcej czekoladowych zajączków?“ zeptala jsem se lámanou polštinou prodavačky, která procházela kolem. Podívala se na mě trochu překvapeně a pak odpověděla lámanou češtinou: „Ne, už nebudou. Všechno vyprodali včera. Přijdou až v pondělí.“ To byla rána. Velikonoce jsou příští víkend a oni nemají základní sortiment? Nemohla jsem tomu uvěřit. Tak jsem se vydala alespoň k regálu s barvičkami na vajíčka. I tam mě čekalo překvapení – z celého oddělení zbývalo jen pár balíčků těch nejdražších barev, takových těch poloprůmyslových, co se v nich barví fabričky. Žádné ty klasické, jednoduché. Žádné obtisky, žádné nálepky.
Začínala jsem mít pocit, že jsem si vybrala nejhorší možný den. Třeba včera byl v Polsku nějaký svátek, o kterém nevím, a všichni nakupovali? Nebo známá panika před svátky dorazila i sem? Rozhodla jsem se to nevzdat a přesunula se do oddělení s pečením. Určitě seženu aspoň formu na beránka nebo mazanec, ne? Omyl. Regály s formami na pečení zely prázdnotou. Jediné, co zbylo, byla forma na bábovku s podivným vzorem, který připomínal hrad.
„Proč je tady všechno vyprodané?“ zeptala jsem se pokladní, když jsem platila své chabé nákupy – dvě čokoládová vajíčka, která jsem našla někde vzadu za regálem, a onen hrad-bábovku. Pokladní se na mě podívala a usmála se: „Wielkanoc. Všichni kupují. Češi berou všechno.“
A pak mi to došlo. My Češi jsme sem přijeli nakupovat velikonoční sortiment, protože je tady levnější, a vykoupili jsme ho. My sami jsme vlastně způsobili ten výprodej, který mě tak překvapil. Byla to skoro komická situace – přijela jsem z Česka do Polska, abych nakoupila výhodně, a odcházím s prázdnou, protože stejný nápad měly stovky dalších Čechů přede mnou.
Cestou domů jsem se tomu musela smát. Takhle nějak musí vypadat kapitalismus v praxi – hranice jsou otevřené, každý jezdí tam, kde je to levnější, a výsledkem jsou vyprodané regály.
Když jsem to pak vyprávěla doma manželovi, jen pokrčil rameny. „Mohla jsi jít prostě do Lidlu tady u nás. Mají úplně stejné věci.“
A měl pravdu. Druhý den jsem šla do našeho místního supermarketu a koupila všechno, co jsem potřebovala. Bylo to o něco dražší, ale ušetřila jsem benzín, čas a nervy. A ten pocit, když vidíte plné regály místo prázdných, je k nezaplacení.
Na příští velikonoční nákup do Polska pojedu o měsíc dřív. Nebo možná vůbec. Protože někdy to, co hledáme v dálce, máme celou dobu přímo pod nosem. A někdy je lepší zaplatit o trochu víc a mít jistotu, než jet sto kilometrů a vrátit se s prázdnou.
