Dala jsem na výkup své ojeté auto. Nabídky autoservisů byly jeden velký podvod

Když jsem se po letech rozhodla rozloučit se se svým vozem, měla jsem naivní představu, že prostě zajedeme do výkupního centra, oni mi nabídnou férovou cenu, papírování vyřídí za mě a do hodiny je hotovo. Realita mě ale srazila na zem tak, že jsem si připadala jako hlupák v první lavici.

Měla jsem starší auto – nic luxusního, ale spolehlivé, pravidelně servisované, bez bouraček. Věděla jsem, že za něj nedostanu majlant, ale pořád to bylo auto v dobrém stavu. Přesně takové, o kterých se říká, že je „poctivé“. Když jsem si na internetu zadala výkupní formuláře do tří různých servisů, během pár minut mi přišly zprávy a telefonáty – jedna nabídka lepší než druhá. Vypadalo to jako ideální scénář: rychlé, bez zbytečného dohadování, s odvozem i přepisem zdarma.

Podezřelé mi to začalo být až ve chvíli, kdy mě tři různé firmy volaly během půl hodiny a tvrdily skoro to samé. Že přijedou, že se hned podívají, že peníze mi dají rovnou na ruku. První přijeli už druhý den.

Sympatický mladík, kalhoty nažehlené, auto čisté jako ze salonu. Na první pohled profesionál. Prošel si auto, podíval se na technickou, sundal krytky kol a začal kroutit hlavou. „Tady to máte trochu poškrábané, vidíte to? A ta koroze pod prahy…“ No jistě, že to vidím. Je to auto, co má dvanáct let, ne nový vůz z výstavy.

„Podívejte, kdyby to bylo v topu, tak vám dám, co jste chtěla. Ale v tomhle stavu můžu nabídnout maximálně čtyřicet tisíc.“ Čekala jsem šedesát. Nabídl mi o třetinu míň, než jsme si den předtím řekli po telefonu. A když jsem řekla, že si to ještě rozmyslím, najednou z toho začal dělat naléhavou situaci: že tohle je jen dnešní nabídka, že další den už nemusí být čas, že oni teď zrovna mají kupce na tenhle typ auta.

Byla jsem nervózní. Cítila jsem tlak. A taky jsem měla chuť to mít prostě z krku. Podepsala jsem.

To auto už v nabídce bylo, než jsem stačila dojít domů. Netrvalo ani půl hodiny, a auto už bylo na webu jedné z jejich poboček. Samozřejmě vyfocené ještě u mě na dvoře, ale cena byla úplně jinde – za mé původní požadované peníze. Fotky profesionálně upravené, popis auta jako „po babičce, v perfektním stavu“.

To mě vytočilo. Zavolala jsem zpátky s tím, že jsme se přece dohodli jinak. Odpověděl mi úplně jiný pracovník a řekl jen, že „vozidlo bylo oceněno na základě aktuálního technického stavu a že vše proběhlo podle pravidel“. Pravidla očividně měli jen oni – a já jsem jim na to skočila.

Druhý pokus s jiným servisem. Tentokrát jsem byla chytřejší. Věděla jsem, že telefonní nabídky jsou jen návnada. Chtěla jsem se sejít osobně, bez nátlaku. Ale nátlak stejně přišel, jen trochu jinak. Pan „specialista“ se choval jako právník – hned vyložil papíry, zdůrazňoval, že má oprávnění, že pracuje pro velkého partnera, a že přesně ví, jak auto nacenit. Nabídl mi nejdřív padesát, pak najednou šedesát, ale jen když hned podepíšu. Tohle už jsem znala. Odešla jsem.

A hádejte co? Za dva dny jsem našla své auto v nabídce i u nich. Nikomu jsem ho ale neprodala. Byla to jen chyba? Nebo zkoušeli, jestli si to ještě rozmyslím a zareaguju, když uvidím „své“ auto jinde?

Celý ten proces výkupu aut v Česku působí jako elegantní forma nátlaku. Přes telefon vás nalákají na krásné částky, na místě vás stáhnou z kůže, psychicky vyždímají a ještě se tváří, že vám dělají službu. Málokdo má žaludek na to, říct jim ne, když už s vámi půl hodiny mluví, obcházejí auto, mračí se, dělají, že přepočítávají kalkulace.

A nejhorší je, že ti slušní, kteří by třeba opravdu nabídli fér částku a jednali na rovinu, mezi tím zaniknou. Protože celý trh ovládli ti, co hrají tuhle podivnou psychologickou hru.

Zkušenost mě poučila. Auto jsem nakonec prodala sama, přes známého, bez výkupního servisu a bez komplikací. Peníze byly nižší, ale aspoň jsem věděla, za co ho dávám – a komu. Už nikdy nechci zažít ten pocit, že jsem součástí nějaké předem připravené mašinérie, kde se ze mě snaží udělat jen dalšího důvěřivého zákazníka.

Ať si říkají, že je to byznys. Pro mě je to čistý podvod.