Článek
Stejně jako spousta lidí z našeho kraje i já jsem si zvykla jednou za čas vyrazit na nákup do Německa. Vždycky to byla taková malá výprava za lepšími cenami, kvalitnějším zbožím a taky trochu za dobrodružstvím. Ale po tom, co se mi stalo minulou středu, asi dlouho německé obchody neuvidí moji peněženku.
Den začal úplně normálně. Vstala jsem v pět ráno, abych všechno stihla. Děti jsem nachystala do školy, manželovi připravila svačinu do práce a sama se vypravila na cestu. Naše stará škodovka, která pamatuje ještě doby, kdy dcera Markéta chodila do školky (teď je jí sedmnáct), statečně bafala na silnici směrem k hranicím. Cesta trvá asi hodinu, ale mně to nikdy nepřipadalo jako ztráta času. V autě si pouštím audioknihy, které jinak nemám kdy poslouchat, a užívám si ten vzácný čas jen pro sebe.
Do obchodního centra v Drážďanech jsem dorazila těsně po otevření. Měla jsem promyšlený plán – nejdřív drogerie, pak oblečení pro děti a nakonec potraviny, které dám do chladicí tašky. Seznam jsem měla v telefonu, rozpočet v hlavě a nákupní vozík v ruce. Všechno klapalo jako vždycky. V drogerii jsem nabrala zubní pasty, šampony, prací prášek – to všechno je tam pořád ještě levnější než u nás. Pak jsem zamířila do obchodu s oblečením, kde mají kvalitní věci za rozumné ceny. Markétě jsem koupila džíny a Jirkovi, mému čtrnáctiletému synovi, zimní bundu, protože z té loňské už definitivně vyrostl, i když jsem doufala, že ještě vydrží.
Pak přišla řada na nákup potravin a tady začal můj problém. Nakoupila jsem jako obvykle sýry, těstoviny, olivový olej, kávu – věci, které jsou tam chutnější nebo levnější. U pokladny jsem zjistila, že mi nefunguje platební karta. Zkoušela jsem ji třikrát, pokaždé neúspěšně. „Máte jinou kartu nebo hotovost?“ zeptal se pokladní, mladík s vlasy svázanými do culíku, snažící se tvářit trpělivě, zatímco za mnou rostla fronta.
Hotovost jsem měla, ale jen pár euro, většinu peněz jsem už utratila v předchozích obchodech. Druhou kartu jsem nechala doma, protože na ní skoro nic není. Cítila jsem, jak mi hoří tváře. Ta trapná situace, kdy člověk nemůže zaplatit a všichni čekají… „Promiňte, asi budu muset něco vrátit,“ zamumlala jsem a začala vybírat, co mohu odložit. Lidé za mnou vzdychali, někdo netrpělivě podupával.
Nakonec jsem zaplatila jen nejnutnější věci a zbytek nechala stranou. S ostudou jsem odcházela z obchodu, když vtom mi přišla zpráva z banky. Karta byla zablokovaná kvůli podezřelé aktivitě. Zřejmě systém vyhodnotil nákupy v zahraničí jako riziko. Mohla jsem to vyřešit jedním telefonátem, ale mezitím už jsem stihla protrpět ponížení před davem cizích lidí.
Cestou domů mě přepadla únava. Místo audioknížky jsem poslouchala jen šum motoru a přemýšlela. Kolik času ztrácím těmi cestami? Kolik benzínu propálím? A stojí ty úspory za ten stres a čas strávený na cestách? Začala jsem počítat – když připočtu cenu paliva, opotřebení auta a pět hodin svého času, už to zase tak výhodné není.
Doma jsem pak seděla u kuchyňského stolu s hrnkem čaje a přemýšlela o tom, jestli náhodou také nepodléhám iluzi. Iluzi, že tráva je vždycky zelenější na druhé straně. Že zboží z Německa je automaticky lepší. Pravda je taková, že i u nás jsou dobré obchody. Zboží už dávno není o tolik horší. A když započítám všechny náklady na cestu, rozdíl v cenách často zmizí.
A pak je tu ještě jedna věc – čím víc nakupuju v okolí, tím víc podporuju místní ekonomiku, lidi, kteří tu žijí stejně jako já. Možná je to sentimentální, ale začínám myslet na to, že každá koruna, kterou utratím v místním obchodě, pomůže někomu, kdo pak zase nakoupí třeba u mého bratra, který má autodílnu.
Takže příští víkend zůstanu doma. Místo ranního vstávání a cesty do Německa půjdu s dětmi na houby do lesa za domem. A na nákup zajedu do nového obchodního centra, které otevřeli v našem městě. Možná ušetřím o pár korun míň. Ale získám celý den svého života, klid duše a vědomí, že peníze, které utratím, zůstanou tam, kde žiju. A to mi připadá jako dobrý obchod.
