Článek
Na dovolenou do Turecka jela s tím, že si konečně odpočine. Po rozchodu, který jí rozmetal poslední rok života, potřebovala moře, knížky a klid od všech. Ten klid tam skutečně byl – alespoň do chvíle, než k jejímu stolu přišel číšník s nenápadným papírkem. Nejdřív si myslela, že je to účtenka. Pak to ale rozbalila. Psaníčko bylo úhledně složené. Na lístku stálo anglicky jen pár slov: „I see you here every morning. You have beautiful eyes.“ A pod tím telefonní číslo s tureckou předvolbou. Nevěděla, jestli se má smát, urazit, nebo to ignorovat. Ale něco se v ní hnulo.
Po dlouhé době měla pocit, že si jí někdo vůbec všiml. Možná i víc než jen všiml. Verča přitom původně žádné dobrodružství neplánovala. Po osmi letech ve vztahu, který skončil na jaře, zůstala v Praze sama ve 2+1, s kávovarem na dvě šálky a knihami, které už ani nedokázala číst. Kolegyně jí v červnu řekla: „Veru, pojeď do Side. Je tam levno a hlavně ti tam nikdo neleze na nervy.“ Koupila last minute a letěla. Sama. A vůbec se za to nestyděla.
Ráno k moři, dopoledne čtení, odpoledne bazén a večer sklenička vína na baru. Právě tam si jí prý všiml. Nevěděla, který z mužů v okolí to byl. Podezírala jednoho vysokého s vousy, co sedával o dva stoly dál a vždycky se s někým halasně bavil. Ale neměla jistotu. A tak napsala zpět. Ne přes číšníka, ale přes WhatsApp. Jen: „Hi. Thank you. But who are you?“
Odpověď přišla hned. Jmenoval se Cem. Původem Turek, ale žil v Německu. Do hotelu přijel jen na pár dní za rodinou. Prý si všiml, že je tam sama, a nechtěl být nezdvořilý. „Kdyžtak si tě vymažu,“ dodal. Místo toho si spolu začali psát každý večer. Nenápadně, jen drobnosti. O jídle, o počasí, o tom, že na stejný západ slunce koukají ze dvou různých teras.
A pak přišlo pozvání. Na kávu. Ne do hotelu, ale do kavárny za rohem. Verča váhala, ale šla. Ne kvůli němu, ale kvůli sobě. Protože měla chuť si po dlouhé době znovu připadat jako žena, ne jako opuštěná troska. Kavárna byla obyčejná. Plastové židle, levná káva a rozhovor, který nezněl jako klišé z dovolené. Mluvil klidně, nesnažil se ji dostat do postele. Naopak. Vyprávěl o své mámě, o rozvodu, o tom, že nevěří na osud, ale věří na náhody. Když jí pak večer napsal, že byl rád, ale ví, že to byl jen okamžik, cítila zvláštní směs smutku a vděčnosti.
Zbytek dovolené už probíhal stejně jako první dny. Jen v ní něco doznívalo. Ne to, že si jí někdo všiml. Ale to, že po dlouhé době někomu naslouchala a někdo naslouchal jí. Bez očekávání, bez plánů, bez budoucnosti. Jen tak. Po návratu do Prahy si s Cemem ještě párkrát napsali. Poslal jí fotku z Berlína, ona jemu fotku z tramvaje. A pak ticho. Ani jednomu to nevadilo. Možná právě v tom to bylo silné. Že to nebyla letní romance, ale krátké připomenutí, že na světě ještě pořád něco funguje – i když je to jen papírek přinesený číšníkem.
