Článek
Volodymyr Zelenskyj. Muž, který dokázal, že i v dnešní cynické době existují lídři, co si zaslouží náš respekt. Pamatuji si to jako včera. Rusové vtrhli na Ukrajinu a všichni čekali, že Zelenskyj uteče. Američané mu dokonce nabízeli evakuaci. A co on na to? „Nepotřebuju odvoz, potřebuju munici.“ Jedna věta, která obletěla svět. Jedna věta, která ukázala, z jakého těsta je tento muž uhnětený.
Kdo by to byl řekl? Bývalý komik a herec. Muž, co hrál v seriálu prezidenta, než se jím doopravdy stal. Někdo, koho mnozí považovali za vtip, za amatéra, za přechodnou figurku na politické šachovnici. A teď? Teď je symbolem odporu, odvahy a nezlomnosti. Co mě na něm skutečně nejvíc fascinuje? Ta autenticita. Ten muž nemá potřebu hrát si na něco, čím není. Když je unavený, je to vidět. Když je naštvaný, je to slyšet. Když má strach, přizná to. Žádné politické sliby a řeči, žádné prázdné fráze, žádné diplomatické tanečky.
Jen syrová, nepřikrášlená pravda. Vzpomínáte, jak chodil v prvních týdnech války v tom svém olivovém tričku místo obleku? Jak natáčel ta videa přímo z ulic Kyjeva, aby ukázal, že nikam neutekl? Jak vystupoval před parlamenty celého světa a nemluvil jako politik, ale jako člověk, jehož země krvácí?
Volodymyr Zelenskyj v roce 2009 navštívil Prahu. V té době ještě netušil, co ho za několik let později čeká.
A co teprve jeho cesty na frontu? Kolik prezidentů znáte, kteří by jezdili do míst, kde padají bomby? Kolik státníků by riskovalo svůj život, aby podpořili vojáky v zákopech? Já teda žádného dalšího neznám. Jasně, není dokonalý. Kdo z nás je? Určitě udělal chyby, určitě má své mouchy, určitě by se dalo diskutovat o některých jeho rozhodnutích. Ale o tom to přece není. Je to o tom, že když přišla ta nejtěžší zkouška, obstál. Nezhroutil se. Neutekl. Postavil se čelem problému, který by položil většinu z nás.
Víte, co mě na tom všem štve? Že už to bereme jako samozřejmost. Že už nás nepřekvapuje, že tento muž už třetím rokem vede svou zemi v obraně proti jedné z největších armád světa. Že už nám nepřijde mimořádné, že každý den vstává s vědomím, že je na ruském seznamu cílů číslo jedna. Že už nám nepřipadá výjimečné, jak dokáže přesvědčit světové lídry, aby podpořili jeho zemi. A hlavně, že ho pořád někdo kritizuje, uráží a nevidí to, co dělá. To, jak se za svou zemi pere, jak bojuje, jak se snaží zachránit to, co snad už ani zachránit nejde.
Přitom - ruku na srdce - kdo z nás by tohle dokázal? Kdo z nás by unesl takovou tíhu na svých bedrech? Kdo z nás by dokázal každý den promlouvat ke svému národu, dodávat mu naději, i když situace vypadá beznadějně? Nedávno jsem viděla fotku Zelenského z roku 2019, když byl čerstvě zvolený, a fotku z letoška. Ten rozdíl vám vyrazí dech. Z mladistvého, usměvavého pána se stal předčasně zestárlý muž s vráskami a šedivými vlasy. Válka ho poznamenala. Samozřejmě že ho poznamenala. Jak by ne?
Prezident se aktivně účastní bojových linií a kontroluje své vojáky. Neschovává se a neutíká.
A přesto pokračuje. Přesto se nevzdává. Přesto bojuje dál - ne jen za svou zemi, ale za hodnoty, které by měly být důležité pro nás všechny. Za svobodu. Za demokracii. Za právo národa rozhodovat o své vlastní budoucnosti.
Když se dívám na naše politiky, na ty jejich malicherné hádky o kdejakou blbost, na to jejich politikaření a mediální přestřelky, říkám si - tohle je ten rozdíl. Zelenskyj řeší, jak zachránit svou zemi před agresorem. Naši politici řeší… co vlastně? Kdo bude sedět na jaké židli? Kdo dostane jaký post? Kdo koho víc urazil na Twitteru?
Jasně, žijeme v míru, máme ten luxus řešit banality. A díky bohu za to. Ale možná bychom si občas měli připomenout, že ten mír není samozřejmost. Že jsou místa, kde lidé každý den bojují o holé přežití. A že jsou lídři jako Zelenskyj, kteří v takových chvílích dokážou povstat a být těmi hrdiny, které jejich národ potřebuje.
Řád si zaslouží? Stoprocentně. Všechna ocenění světa by nestačila na to, co tento muž dělá každý den od začátku ruské invaze. Ale nejde jen o medaile a řády. Jde o uznání, o respekt, o to, abychom nezapomněli, co se děje jen pár set kilometrů od našich hranic. A abychom nezapomněli na muže, který se stal tváří odporu proti tyranii.
Až jednou skončí tahle válka - a já věřím, že skončí ukrajinským vítězstvím - historie si bude pamatovat Volodymyra Zelenského. Ne jako komika, který se stal prezidentem. Ale jako prezidenta, který se stal legendou. Jako obyčejného chlapa, který se v neobyčejných časech zachoval neobyčejně statečně. Volodymyr Zelenský bude národní hrdna. Ne nebudem on už vlastně je!
A to je něco, co si zaslouží nejen řád, ale i naši hlubokou, upřímnou poklonu.
