Článek
Slunce, moře, knížka, klid. Jenže ještě než jsem se vůbec stihla ubytovat, přišel trapas, na který asi nikdy nezapomenu. Rezervaci jsem měla potvrzenou přes cestovku. Dokonce zaplacený pokoj s výhledem na moře. Jenže na recepci na mě koukali, jako kdybych si to celé vymyslela. Prý mě nemají v systému. Ukazovala jsem jim všechny papíry, potvrzení, maily… Jen krčili rameny. A pak to přišlo – požádali mě, abych opustila prostor. Ne s omluvou. Ne s vysvětlením. Ale tak, že se na mě začali ostatní hosté dívat jako na problémového hosta. Byla jsem v šoku. A taky dost ponížená.
Seděla jsem s kufrem na obrubníku a nevěděla, co dál
Volala jsem cestovce, čekala na zpětné ověření, slunce pálilo a já měla chuť se sbalit a jet domů. Po dvou hodinách se mi konečně ozvali. Prý došlo k chybě v systému. Rezervace existovala, ale spadla do jiné kategorie – jakési interní poznámky, kam běžný personál nevidí. V tu chvíli už ale nešlo jen o pokoj. Šlo o to, jak se mnou jednali. Nikdo se mi neomluvil, nikdo se nezeptal, jestli něco nepotřebuji. Jen ticho a trapný úsměv.
Ten se o incidentu dozvěděl přes klientskou linku. Osobně za mnou přišel, podal mi ruku a omluvil se. Upřímně, klidně, lidsky. Nabídl mi jiný pokoj – prý jako omluvu. Jenže když jsem otevřela dveře, zůstala jsem stát v němém úžasu. Obrovská terasa, vířivka, výhled na pláž, minibar plný šampaňského. A k tomu karta na neomezené all inclusive. Nechápala jsem.
Z nejhoršího zážitku byl nakonec ten nejlepší
Celý týden jsem měla pokoj, o kterém bych si jinak mohla nechat jen zdát. Obsluha byla najednou neskutečně milá, jídlo úžasné, služby na úrovni. Všichni věděli, co se stalo, a podle všeho se rozhodli mi to vynahradit. A povedlo se. Když jsem odjížděla, skoro se mi nechtělo. Ne proto, že bych zapomněla na začátek, ale protože jsem viděla, že někdy se chyba může proměnit ve vstřícné gesto.
Z tohohle zážitku si odnáším jediné: když už tě život posadí s kufrem na obrubník, možná právě tehdy se schyluje k něčemu nečekaně dobrému.
